He's not a monster...

3. well... let's go

ahoj tak jsem zpet, moc se omlouvam ze tak dlouho nic nevyslo ale nemela jsem napady na psani a ani chut, byla tezka doba snad to pochopite <3

Dazai pov:

Je další den a s ním další ráno, je to hrozně zvláštní pracovat v takovémto prostředí kde vidíte jak testují ty vystrašené a zmatené lidi, sice maji nějaké ty schopnosti, ale uvnitř jsou to pořád lidi kteří nikomu nic neudělali, a jen protože jsou jiní musí tu být zavření.

vstal jsem, šel se umýt a udělat si kávu. mám ještě hodinu tak si jdu obvázat čisté obvazy bo tyhle už mám vážně dlouho jejda. proč mám obvazy se ptáte?  No to už je zase jiný příběh, jednoduše z pokusů o sebevraždu... nějak to nehroťte už to ke mně prostě patří.

když už jsem byl se vším hotov tak jsem si oblékl kabát vzal si vše potřebné věci a vyrazil do auta.
po cestě jsem si zapl mé oblíbené úžasné písničky do repráku a jel si pecky od Stray kids. (an/ stanujem stray kids miluju je) když jsem dorazil na místo kde strávím většinu dne vykopal jsem se z auta a vešel dovnitř (ano minule jsem to mela spatne napsane ja vim ja vim😭) došel jsem k recepci kde už sídlila Higuchi u svého počítače a pracovala na něm.

"Dobré ráno" popřál jsem jí s úsměvem.
"Ah dobré ráno Dazai, tak jaké máš zatím pocity z tvé šichty?" zeptala se.
"Ale jo zatím je to tady fajn, akorát ten můj pacient bude asi těžší na spolupráci áaale to nějak zvládnu" zasmál jsem se a pípl si kartou na důkaz že jsem opravdu do práce dorazil.
"tak to je fajn, a koho ti vlastně přidělil?"
"Nakaharu Chuuyu"
"Oh... no tak ten ne složitější no, taky už je tu pěkně dlouho" nervózně se uchechtla a já si to pomalu kráčel směr schody.
"ale ja věřím že to zvládneš, hodně štěstí!" ještě za mně zakřičela a zamávala mi.
"Děkuju, doufám v to" řekl jsem a usmál se. šel jsem po schodech a po cestě potkal par dalších pracovníků a doktorů. a jak jsem vyšel schody zrovna do mě někdo naboural.

"Ow... oh! moc se omlouvám pane nekoukala jsem na cestu" řekla ta slečna nervózně a vyjukaně.
"To je v pořádku ale příště prosím dávejte pozor na cestu" řekl jsem s úsměvem a podal si par papíru a dokumentů co jí popadly.
"Ano budu se snažit heh" řekla opět nervózně, vypadá celkem dost vystresovaně abych pravdu řekl.
"Jinak jsem Dazai Osamu"  podal jsem jí ruku.
"Já jsem Mikaera Shyruzu těší mně... ještě jsem vás tu neviděla asi budete nový že?" představila se a podala mi ruku nazpátek.
"Ano ano dorazil jsem včera" odvětil jsem.
"Ah tak to joo, no ja už musím letět tak se ještě třeba někde potkáme, tak zatím" řekla a uklonila se. uklonil jsem se ze slušnosti nazpátek a lehce jí zamával. pak jsem si to dál kráčel do mého sektoru kde na mně čeká můj "pacient".

dokráčil jsem ke dveřím a chvilku čekal až se psychicky připravím na toho mladého krasavce... no co je docela atraktivní. ještě ke mě doběhla jedna slečna a podala mi léky v injekční stříkačce které mu mám prý dát. zaklepal jsem a vešel dovnitř.

"Dobré ráno Chuuyo" jen se na mě podíval ale nic neřekl. seděl na své posteli opřený zády o zeď, nohy pokrčené a na nich položené ruce v železných poutech.
"Jak ses dnes vyspal?"  pokračoval jsem abych navázal konverzaci, a šel jsem pomalým krokem k němu.
"Stejně jako každý den, co na tom vůbec záleží" řekl zklesle jakoby byl tělo bez duše.
"Nevím tak zajímá mně to, přece jen moc toho o tobě nevím tak chci zjišťovat" odpověďel jsem na jeho rádoby otázku a sedl si na židli otočnou směrem k němu.
"Můžu?" zeptal jsem se a lehce ukázal na jeho ruku.
"Ty... se mě ptáš?... nikdo se mě na to nikdy neptal jestli vůbec na mně může sáhnout.."  řekl poměrně zmateně a koukl se mi do očí. viděl jsem v něm v tu chvíli jen bezmocného malého a krásného může který toto rozhodně nezaslouží.
"Vždycky je lepší se zeptat, navíc s tebou nehodlám zacházet jako s monstrem ale jako s člověkem" řekl jsem jemně a pořád mu koukal do očí.

nic mi na to neřekl jen mi podal svou ruku a odvrátil pohled. píchl jsem mu léky a opatrně jeho ruku pustil. slyšel jsem zaklepání a došel ke dveřím a odemknul je. přišla ta samá slečna co mi dávala léky a tentokrát přivezla snídani pro Chuuyu. poděkoval jsem a převzal si tác se snídaní a položil ji na stůl.
"pojď se najíst Chuuyo, musíš zůstat silný" řekl jsem a usmál se na něj.
"Můžeš prosím odejít? chci se v klidu najíst" řekl bez emocí a vstal z postele.
"Samozřejmě" splnil jsem jsem jeho prosbu a odešel z místnosti. měl jsem opět hrozně moc otázek, ale nakonec to vypustil z hlavy a šel do kantýny se najíst.

taaak to by bylo pro dnesek vsechno doufam ze se vam kapitola libila je asi sice kratsi ale snad to nevadi a ted se budu snazit byt aktivnejsi luv ya'll <3