Srdce smečky (pozastaveno)

1. Boj o život začíná...

Příběh mého života se začal psát jedné jarní úplňkové noci.

Jižní smečce už dávno skončil večerní lov a většina vlků spala klidným spánkem ve svých norách. V lese vládlo dokonalé ticho. Všichni noční živočichové se schovali do vysoké trávy a nevydali ani hlásku.

Moje matka, alfa vlčice Lessie, ležela v doupěti a těžce oddechovala. Povedlo se jí přivést na svět celkem tři vlčata.

Nejstarší Bren byl velký a silný tmavě šedivý vlček s černýma očima. Už od prvního dne bylo jasné, že má všechny předpoklady k tomu, stát se dalším vůdcem smečky. Proto dostal jméno, které by se dalo přeložit jako "princ".

Mladší Cesan měl pískovou srst a světlé oči. Byl plašší a slabší než jeho bratr, ale zato vynikal svým rozumem a rychlými reflexy. Jeho jméno znamenalo přímý jako oštěp.

Nejmladší, nejmenší a nejslabší vlče z vrhu jsem byla já. Jmenovala jsem se Sorcha a když jsem se narodila, byla moje matka přesvědčená, že se nedožiji ani první ranní rosy. Já se ale tak rychle nevzdala a bojovala o své místo ve světě. Má srst je světle šedivá a mám zelené oči. Snad kromě své tvrdohlavosti jsem nevynikala žádným zvláštním talentem. Moje jméno označovalo "světlo" jako naději na lepší zítřky. Nikdy jsem tohle své poslání nechápala.

Prvních pár týdnů svého života jsem strávila vtisknutá mezi mámou a dvěma bratry. Většinu času jsem spala nebo jedla. Málokdy jsme my tři sourozenci zůstávali o samotě. Lessie nám byla ochranou, oporou, zdrojem tepla i mléka a nikdy se od nás nevzdalovala příliš daleko. Stačilo zakňučet a v okamžiku byla zpátky v doupěti. Život byl tak snadný...

----------

Když jsem byla trochu starší a už jsem mohla slyšet a vidět obrysy postav ve tmě našeho doupěte, začal se ke mně a mým sourozencům dobývat náš otec. Alfa vlk Flann se žlutýma očima a černým kožichem. Lessie ho k nám však odmítala pustit, protože se bála, aby nám něco neudělal. Tedy spíše aby "mně" něco neudělal. Tehdy jsem to moc nechápala, ale časem jsem se o svém otci něco naučila. Flann byl velmi zásadový a řídil se v životě jen jedním pravidlem - přežije pouze ten nejsilnější. Jak by asi reagoval, kdyby zjistil, jak slabá jsem?

Jednou v noci jsem odpočívala stulená mezi svými spícími bratry. Snažila jsem se taky usnout, ale moc se mi to nedařilo. Bran sice příjemně hřál na záda, jenomže Cesan mě šimral špičkou ocásku pod čumákem.

Máma z ničeho nic zvedla hlavu a zadívala se k východu z doupěte. Než jsem se stačila zeptat, co se děje, zabručela, prudce se zvedla a vyběhla ven. Slyšela jsem, jak před doupětem zlostně vrčí a odhání nezvaného hosta - Flanna. Ten jí se stejným zápalem tvrdě odporoval.

Ještě nikdy jsem neslyšela mámu takhle zuřit. Ze strachu jsem začala budit své brášky. Bran s Cesanem se vedle mě zavrtěli a ospale se rozhlíželi po temném prostoru hledajíce Lessie. Nejprve začali rozmrzele kníkat. Na to ji však zaslechli zvenčí a stejně jako já ztichli a čekali, co se bude dít dál.

Lessie a Flann si ještě nějakou dobu ostře vyměňovali názory. Přešlapovali před vchodem a potom se Flann podle zvuků pokusil prosmýknout kolem mámy k nám do doupěte. To byla poslední kapka a Lessie se na něj rozzuřeně vrhla. Rvali se jako štěňata. Poslouchala jsem s napjatýma ušima, jak si navzájem trhají chlupy a při tom vrčí jako pominutí.

Krátce na to přidusalo několik dalších členů smečky. Určitě je probudil zvuk boje a šli se podívat, co se stalo. Nikdo však do situace nijak nezasáhl. Všichni s odstupem postávali opodál.

Brzy se kromě zuřivého vrčení začalo ozývat i bolestné kňučení. Já a moji bratři jsme se tiskli u stěny doupěte. Při každém kníknutí naší maminky se nám strachy zježily všechny chlupy. Cesan jen těžko potlačoval úzkostlivé kňourání. Mohli jsme jen doufat...

Zdálo se mi, že uteklo mnoho let, než konečně boj skončil a vrčení ustalo. Teď se všude rozlehlo tíživé ticho plné otazníků. Kdo vyhrál? Co se tam venku děje? Přežila naše máma? A přežijeme my? Cesan žalostně zavzlykal.

Po několika dlouhých minutách napětí se ozvaly kroky odcházejícího publika. Krátce na to do doupěte vhopkala Lessie. Měla vytrhané chlupy, pár šrámů a lehce pokulhávala na přední tlapku. Bylo nám jasné, že se vzdala. Nebyla šance, aby sama vyhrála nad alfou. Položila se na pravý bok a vyčerpáním brzy usnula. Flann tu noc odkráčel se zdviženým ocasem. Ovšem i jako vítěz si musel lízat rány. Aspoň od něj bude na pár dní pokoj.