Doktore? Není člověk

3.

Pomalu zaznamenával, kde se nachází a přemýšlel, jak je možné, že ještě žije. Matně si vzpomínal, co následovalo po tom, co ho trefil odražený střep.

No jistě. Ten panter... Olízl ho, což bylo příšerně odporné, a zavázal ho nějakým čistým hadrem.

„Doktore! Jste vzhůru, díky všem svatým," zapištěla mladá doktora a okamžitě mu se svým velkým poprsím zastínila pohled na bílý strop. Orrin zmučeně vydechl a opatrně natáhl ruku ke krku.

„Bylo štěstí, že jste si dokázal ránu zavázat... Naštěstí nebyla tak velká, jinak by vám nepomohl ani obvaz," začala žena, zatímco se chystala převázat pošpiněnou látku.

Orrin lehce odstrčil vlezlou ruku a sedl si. Cítil se velmi dobře, na to, že měl odpornou díru v krku.

„Jak dlouho jsem spal?" hlesl a rovnou se zamračil nad chraplavou bídou svého hlasu.

„Za chvíli to bude přesně dvanáct hodin," odtušila doktorka s pohledem na své holografické hodinky.

„Fajn...půjdu," oznámil ledabyle a pomalu svěsil nohy na zem. Už ho ani nepřekvapilo, že je skoro nahý, i když stačilo pouze ošetřit krk.

Nebylo tajemstvím, že po něm prahla nejedna žena v organizaci, přestože se netajil přitažlivostí k mužům. Jenže kdo ví, z jakého důvodu, si některé výjimečné dámy řekly, že o nich začne jevit zájem, když na něj vytasí velký výstřih a dlouhé řasy.

„Kam byste chodil?" vyjekla doktorka a přešla lůžko, mimoděk přejela jeho nahé tělo pohledem, což bylo Orrinovi krajně nepříjemné.

„Nic mi není... Hojím se rychleji než ostatní. Doléčím se za pochodu," oznámil a začal se oblékat.

Doktorka chvíli vypadala jako ublížené štěně, jelikož si naplánovala, jak bude Orrinovi dělat společnost a naklánět si sympatie černovlasého muže. Nakonec odhodlaně vypjala hruď, porovnala lékařskou košili a došla před Orrina.

„Dobrá tedy... Smím vás aspoň pozvat na večeři?" zeptala se, jelikož přestala věřit, že jí pozve sám od sebe. Orrin nechápavě zamrkal a zadíval se na celý její postoj. Myslela to vážně. Bez legrace ho zvala na rande.

„Proč ne... Aspoň se odpoutám od práce," souhlasil nakonec s tím, že jí konečně ukáže, že na něj velká prsa opravdu nezapůsobí. Doktora zrůžověla a div nevyskočila někam ke stropu.

„Dobře... Dneska večer?" zašvitořila a zamávala dlouhými řasami.

Nepřítomně přikývl a pomalu se zvedl, netoužil totiž jít zase rychle k zemi. Se spěšným rozloučením ženě mávl a rázným krokem se vydal z ošetřovny pryč.

„Doktore! Jak to, že jste už opustil stěny ošetřovny?" ozval se za ním hlas kapitán ochranky a hlavní vyslýchač všech Alispesů.

„Cítím se již zdráv." Pronesl Orrin trochu víc formálně, než měl v úmyslu. „Co jste udělal s tím panterem?" zeptal se, aniž by dal prostor muži něco říct.

„Vy se nějak zajímáte Orrine, na to že vás málem zabil a druhého doktora zabil, až moc." podotkl muž zamračeně.

„Nechtěl mě zabít... Nebýt jeho tak mrtvý jsem." podotkl Orrin klidně, aniž by zpomalil krok.

„A to mi tvrďte, že jste v pořádku... Nepraštil jste se náhodou do hlavy? Nechal jsem ho strčit do mrazáku," zabručel muž s neskrytým potěšením z panterova utrpení.

„Vy jste se zbláznil!" vyjel Orrin prudce a zabrzdil. „Černí panteři nejsou stavěný na vysoké mrazy! Jestliže zemře ztratíme nejen jediný exemplář, ale i možnost se dozvědět něco víc o těchto kouzelných tvorech!" prskal dál, aniž by si všiml zvláštního výrazu v mužově tváři.

„Na to, že tam sedí už šest hodit je čilejší víc než dost. Hezký zbytek dne doktore," odpověděl a odešel. Orrin naštvaně podupl a odešel k výtahům. Nemělo cenu se pokoušet dostat do věznice. V momentální chvíli by ho buď vyhnali nebo mu řekli, že tam panter není. U vstupu předložil totožní kartu a vyrazil dolů na Zemi.

Přes průhledný výtah šlo vidět na jejich domov, který před vyhlazovací apokalypsou málem přišel o všechen svůj šarm. Oceány skoro vyschly a zeleň se změnila v suché pouště bez života. Spoustu zvěrstva tehdy pomřelo do posledního jedince, dokud se neobjevili Alispesové se svou poloviční DNA.

Orrin zatřásl hlavou, aby se zbavil myšlenky na věci minulé a raději se soustředil na to, co pro planetu udělali teď. Sice plně nenavrátili vodu do svých míst, ale oživili několik mrtvých rostlin a zvěrstvo uchovali na vesmírné stanici Alfa-B7, kde měli prakticky volný pohyb po uměle vytvořené životní ploše. Když dojel dolů opět vytáhl identifikační průkaz a vydal se propůjčeným letounem do svého domovského města. Míjel ruční autíčka na speciální letový pohon i holografické dodávky s nákladem, než dojel do nedalekého Spetburku.

„Orrine!" ozvalo se jeho jméno a jen co vystoupil byl uvězněn v obětí postarší ženy.

„Mami... Vždyť mě umačkáš," zasmál se zlehka a opatrně uvolnit matčiny ruce z poraněného krku.

„Zase si se zranil? To je příšerné! Orione, jen se na to podívej! Zase se zmrzačil!" křikla na svého manžela, který zrovna vyšel z domku uvítat syna.

„Jako by to byla novinka Rei..." odtušil muž s úsměvem a líbl ženu na spánek, hned potom uzavřel Orrina v opatrném obětí. Rei se na svého maličkého synáčka starostlivě usmála a vzala ho opatrně za ruce.

„Za chvíli z tebe nezbude nic..." povzdechla si zasmušile a pohladila ho palcem po dvou kovových prstech.

„Ale prosím tě... Jsem to pořád já, jenom s kovovými prsty a náhradou za kus tváře," zažertoval s nevinným úsměvem a rozešel se do domu.

„Takhle nemluv! Víš, jaký jsem měla příšerný strach, když mi tě přivezli s obvázanou tváři?" pokárala ho matka přísně a usadila se vedle manžela ke stolu. Orrin se lehce pousmál a raději odvedl konverzaci jinam, dokud se neservírovalo jídlo.