Doktore? Není člověk

12.

Orrin si od různých strážných dohledal podrobnosti Charlieho trestu a vydal se svižným krokem k východu z celého komplexu. Přes hledače se dostal sice s lehkými komplikacemi, ale za své herecké výkony muž neprozřel, že se chystá vězně zachránit od jeho krutého osudu.

Zmrazení zaživa bylo tím nejhorším trestem, který mohl kdokoliv nabídnout, jelikož se tělo nacházelo stále v živém stavu spolu s mozkem a vědomím, jenže majitel prakticky nemohl dělat nic jiného, než cítit prorůstající chlad celého těla po několik let. Novodobý trest měl odradit všechny, kteří by se rozhodli narušit velmi kvalitní chod celého systému.

Orrin nikdy nechápal proč by takto někdo trestal za jakýkoliv prohřešek, který se zdá být o malinko vážnější, než je krádež v samoobsluze. Rychle zaparkoval svůj samolet a rázným krokem se vydal k menšímu domečku na kraji města, zaklepal a zaposlouchal se.

Zevnitř nešlo nic slyšet, přesto věděl, že jsou všichni doma. Po chvíli otevřela žena s uplakanýma očima a červeným nosem. Jen co zahlédla Orrinův pracovní hábit zajíkla se a přitiskla ruku na ústa.

„S-Slíbili... Slíbili mi dva dny... Já... Nejsem připravená o syna přijít," zavzlykala a natiskla si k puse i druhou ruku. Orrin se chlácholivě pousmál a schoval ruce do kapes.

„Nejsem tu, abych vám syna odvedl... Chci ho zachránit," hlesl a naklonil hlavu na stranu. Žena začala kroutit hlavou a couvat do domu.

„Nevěřím vám! Určitě je to jenom hloupá výmluva! Můj syn neudělal nic zlého, jen se nenechal hloupě zabít!" vzlykla a schovala se do náruče právě příchozího manžela. Muž se na Orrina zamračil a objal ženu kolem ramen.

„Nechcete ho nechat? Vždyť je ještě dítě... Nedávno měl křest dospělosti," požádal muž se smutným pohledem. Orrin se zhluboka nadechl a ignoroval prosby Charlieho rodičů.

„Chlapče mohl by si prosím sem jít?" křikl dostatečně nahlas, aby se to rozlehlo po celém domu. Po chvíli ticha, kdy šli slyšet jen těžké vzlyky ženy, přišel do chodby Charlie s bledým obličejem a napuchlýma očima.

„Pane doktore?" šeptl, když si všiml, kdo před dveřmi stojí. Hlasitě vzlykl a několika kroky narušil Orrinův osobní prostor, pevně ho objal kolem pasu a rozvzlykal se do bílého pláště. Černovlasý muž objal chlapce kolem ramen a chlácholivě ho pohladil po hlavě.

„No tak neplač... Jsem tu, abych ti pomohl." pověděl Orrin a zvedl pohled k rodičům, kteří jen udiveně stáli.

„Charlie ty toho muže znáš?" zeptal se muž opatrně, jako by mu měl Orrin zabít syna přímo před jejich očima. Chlapec přikývl a od doktora se lehce odtáhl.

„Je to můj mentor tatínku... To díky němu jsem přežil ten útok pantera," vysvětlil Charlie a otřel si mokré oči. Žena lehce pookřála a přikývla.

„Co chcete s naším synem dělat?" Zeptala se a pevně svého manžela objala.

„Chci ho ukryt na jednom místě, kde bude v bezpečí," odpověděl neurčitě Orrin a položil chlapci ruce na ramena.

„Kam?" ozval se muž ostře.

„Nemůžu vám říct kam. Už takhle vám musím upravit paměť, abyste si nepamatovali, kdo vašeho syna odvedl," vysvětlil klidně a ohlédl se na Charlieho.

„Tím by to bylo," dodal a vytáhl z kapsy malou krabičku s lejzrem. Než se manželé vzpamatovali zasáhlo je do čela červené světélko a oba se složili k zemi. Charlie zalapal po dechu a chtěl se vydat ke svým rodičům, jenže Orrin ho zadržel.

„Musíme jít. Nebudou spát dlouho a kdybych jim měnil paměť podruhé, mohlo by to mít katastrofální následky," varoval ho pevným hlasem a zavřel dveře od domu.

Charlie velmi nedobrovolně nechal rodiče spát v chodbě na zemi a vydal se k samoletu, zaparkovanému jen kousek od toho jejich. Orrin usadil chlapce na židli vedle spolujezdce a začal startovat.

„Kluo odnes nás na souřadnice výše uvedené v záznamu," požádal Orrin svou pilotku a naklikal na display několik čísel. Charlie jen tiše seděl a poslouchal, jak asistentka černovlasého doktora zvedá samolet do vzduchu a míří na zadané místo.

Orrin se lehce na chlapce usmál, zamířil do zadní části svého miláčka a přinesl láhev se zvláštní šťávou uvnitř.

„Napij se... Uleví se ti," nabídl a téměř vrazil chlapci pití do rukou. Charlie poslechl a lokl si příjemně slazeného pití, hned se mu ovšem začaly klížit oči.

„Doktore? Co... Co se to děje?" zašeptal, když mu ruce ochably a oči se začali zavírat.

„Nezlob se na mě Charlie... Ale tohle místo bych rád nechal schované i pro tvé oči," odpověděl Orrin, než chlapec usnul.

Když dorazili na místo, Orrin pečlivě vymazal všechny záznamy z vozidla a vzal chlapce do náruče. Charlie pořád klidně spal, proto nemohl vidět rajskou zahradu okolo malé skály obehnanou jedovatým břečťanem. Orrin ho odnesl ke skále, kde se šikovně za holografickou zdí schovávali dveře do útulné chaloupky.

Uložil chlapce na gauč a šel se podívat kolik zásob tam zůstalo po poslední návštěvě. Když začal Charlie otevírat oči seděl už Orrin u jeho nohou a starostlivě si prohlížel jeho pobledlou tvář.

„Jak se cítíš?" zeptal se a omluvně se pousmál.

„Bolí mě hlava." zašeptal Charlie s potlačovaným vzlykem. Měl pocit, že se mu všechno hroutí v rukách, ještě před těmi dny měl svou milující rodinu, stále učení a vcelku klidný život.

„Charlie? Na tak neboj... Všechno se urovná uvidíš," ujistil ho Orrin s pevným hlasem.

„Jak tohle víte? Jak víte, že neublíží rodičům, jenom aby mě dostalo ven? Jak... Si můžete být jistý, že budu moct ještě někdy vyjít ven, aniž bych se musel bát o krk?" zavzlykal nešťastně a schoulil se na gauči do klubíčka.

„No tak Charlie... Já vím že to teď bude složité, ale slibuju ti, že se postarám, aby si se dostal ven, aniž by si se musel bát, že tě přes holografickou masku někdo pozná. Postarám se, aby si byl zase volný," slíbil mu s pevným hlasem Orrin a pohladil chlapcovo rameno.

„Jsem unavený..." zašeptal Charlie po chvíli ticha, kdy ho nechával Orrin vše si přebrat.

„Tak pojď... Ukážu ti, kde budeš spát, až si odpočineš můžeš si prohlédnout dům. Jídlo by ti mělo vystačit aspoň týden. Ven ale ani na krok! Jediný vlas vystrčíš ven a vše se může pokazit," varoval ho s přísným tónem, zatímco stoupali po kamenných schodech do druhého patra.

Charlie chápavě přikývl a rozhlédl se po ateliéru. Nepochyboval, že se jedná o jeskyni, do které bylo jednoduše vytesáno obydlí. Přesto to působilo velmi ladně, útulně, a i přes fakt, že tato místa bývají chladná, se tu nacházelo teplo jako v létě.

„Ale co jídlo? Říkal jste, že vystačí maximálně na týden," ozval se, když mu došlo, že tu bude delší dobu a s jídlem nevystačí.

„O to se postarám neboj. Oslovím jednu osobu, která ti sem bude jídlo dovážet. Nesmíš se jí ukázat, počkej si až odejde a teprve potom vylez, potraviny se nachází v ledové stázi, ovoce a zeleninu už podruhé nezamrazuj mohlo by to na ně přenést toxin," nakázal mu černovlasý doktor a otevřel dveře do skromné ložnice s manželskou postelí.

„Buď na sebe opatrný a každý svůj krok bedlivě promysli," hlesl Orrin a chlapce objal.

„Nebojte... Budu," zašeptal Charlie a na rozloučenou svému mentorovi zamával.