Doktore? Není člověk

14.

Orrin sbalil všechny pomůcky, kterými precizně čistil panterovi potrhaná záda. Elvír netušil, že to po tom výprasku může bolet ještě víc, ale stalo se.

Orrin k němu měl týden zákaz chodit a ani po těch několika dnech bolest neustoupila. Doktor, který ho měl na starost místo Orrina s ním jednal jako s hadrem, všechny rány vyčistil pouze tak, aby se nezanítili a nezpůsobily otravu krve.

Do hluboké vysekané šlehance spolu s vypáleným znakem působily příšernou bolest v bdělosti i spánku, v sedu i jakékoliv pozici v lehu. Nedokázal se pořádně prospat, a to ani nemluvil o těch řečech co měla Lupo na jeho plán.

„Moc se nezvedej. Zůstávej nejlépe v jedné pozici a vyvaruj se ležení na bocích," varoval ho Orrin s přísným pohledem, když odcházel. Snažil se být velmi opatrný, jelikož už teď hrozilo, že Elvírovi po celých zádech zbydou odporné jizvy.

Alispes si ovšem nestěžoval. Orrinovi ruce byli jako balzám na jeho bolavá zranění a oproti druhým doktorům byli to nejhebčí co pocítil.

„Doktore?" hlesla vedle z cely velmi tiše Lupo. Orrin k ní přešel a pozvedl obočí v němém pobídnutí, ať mluví. „Nemůže spát... Nepřizná to, ale každou noc ho slyším svým vlčím sluchem, jak sténá... tlumeně vzlyká a prosí mocnou matku země, aby ho zbavila bolesti.... Je ale příliš hrdý... Nikdy by nepožádal o pomoc," pověděla potichounku a stáhla šedé uši.

„Neboj se Lupo... V antibiotikách měl i prášky na bolest a sedativa... Za chvíli bude nerušeně spát," usmál se na ni mile Orrin a pohladil zplihlé ucho. Lupo zavrtěla ocasem a do dlaně se opřela.

„Si moc hodná, že se o něj staráš... Dej prosím na něj pozor a kdyby se cokoliv změnilo, nech mě zavolat," požádal ji s úsměvem a sklouzl rukou zpátky k tělu. Vlčí Alispeska přikývla a vyprovodila Orrina pohledem ven. Poté ulehla na svou tvrdou postel a zaposlouchala se do neklidného panterřího dechu.

Orrin na sebe rychle při odchodu hodil kabát a vyprovodil, podezřele se tvářícího vrátného, laskavým úsměvem. Věděl, že už má na krku i sledování, jenže toho se dokázal vždy velmi efektivně zbavit tak, že to vypadalo, že je doma. Takže zatímco hledáček mířil k němu domů, samotný Orrin letěl se svým samoletem k ukryté chatě.

Chtěl vědět, jak se Charlie má a jak zvládá být sám v takto krátké době. Vešel pomalu dovnitř a zaposlouchal se do ticha obýváku. Slyšel hlas z horního patra, což bylo samo o sobě divné. Pomalu se vydal po schodech, dokud nezastavil u pootevřených dveří.

„To máš ty uši prostě jen na okrasu nebo ti slouží oboje dvoje?" Zaslechl Orrin nechápavý hlas Charlieho.

„Záleží, v jaké jsem formě... V téhle mi slouží oboje, když chci, ale bolí to. Lidské uši jsou samy o sobě všímavé a když zapojím i svoje je to dvakrát tak hlasité plus ještě slyším lidskými... Dlouho to nevydržím, příšerně to totiž bolí." Orrin netušil kdo je ta dívenka co si s Charliem povídá, ale jen z představy, že tu chlapce někdo našel, se mu pozastavilo srdce.

Pomalu nahlédl do pokoje a udiveně zamrkal, když na posteli seděl Charlie a pod peřinou se choulila maličká Alispeska. Jen co doktora zahlédla vyděšeně vyjekla a vyskočila na zem, hned ovšem klesla s bolestivým vyjeknutím k zemi. Charlie okamžitě přiskočil k Alispesce a vzal ji do náruče.

„Doktore... Nečekal jsem vás tady," pověděl a sedl si s dívenkou na postel.

„Ani já nečekal, že tu budeš mít společnost... Přišel jsem se podívat, jak se ti tu daří, původně s myšlenkou, že si sám," odvětil stále udiveně Orrin a zavřel za sebou dveře.

Maličká Alispeska hlasitě vzlykla, stejně nešťastně jako ve chvíli, kdy jí mladý brunet našel s nožem v ruce.

„Prosím já to vysvětlím..." vydechl Charlie a vyplašené stvoření na sebe natiskl v ochranném gestu.

„Nic nevysvětluj... Spíš mi řekni, co je špatně," odmávl to Orrin a automaticky přepnul do svého doktorského postoje, kdy nezáleželo na ničem jiném než na zdraví jeho pacientů. Charlie se usmál a sklonil hlavu k Alispesce.

„Neboj... Doktor je hodný, pomůže ti," zašeptal a pohladil ji po nadměrně velkých uších.

„Jak se jmenuješ maličká?" zeptal se Orrin a opatrně natáhl ruku k roztřesené tváři.

„Ymir..." špitla tichounce Alispeska a zamrkala, aby rozehnala neposedné slzy.

„Ukaž mi Ymir co je špatně... Prosím," požádal jí klidně a stáhl svou ruku zpátky. Alispeska opatrně vytáhla propůjčené tričko a odhalila zašité břicho.

„Když byla ve své druhé formě ošetřil jsem jí... Jenže... Nejspíš jí stehy popraskaly, když se proměnila zpátky," vysvětlil Charlie a sklopil oči. Orrin na zašité zranění chvíli koukal, než opatrně prohmátl bok nad zraněním. Ymir zasykla a pevně sevřela oči k sobě.

„Ráno to začalo ošklivě tvrdnout... Prý to i bolí," dodal Charlie a opět pohladil Alispesku po uších.

„Ošetřené to je v pořádku, si opravdu velmi učenlivý. Problém je v hojení. Tělo je příliš vyčerpané proto dělá toto. Dones prosím antibiotika Charlie," požádal chlapce s lehkým úsměvem. Ten, aniž by ho napadlo, co to udělá s maličkou Alispeskou, se zvedl a odběhl do lékárničky pro požadované prášky. Ymir ustrašeně zatajila dech a otřásla se pod pohledem zvídavého doktora.

„Jak si se tu objevila?" zeptal se s nekrytou zvědavostí, zatímco si prohlížel její vzhled. Znal jí, nepochyboval o tom, že se nějak dostala ze stanice, záhadou pro něj bylo jak.

„No... Ten muž, co sem donesl to jídlo... Myslím že Plured. Propašovala jsem se do batohu, když mě jeho manžel přinesl," vysvětlila tichounce.

„Garrett tě vzal k sobě domů?" Vydechl zaskočený Orrin. Ymir lehounce přikývla a poposedla dál od Orrina.

„Schovávala jsem se v nákladním prostoru... Matka mě chtěla jako každého zabít, tak jsem se protáhla přes mříže a skrz šachty spadla na krabice," vysvětlila a nadějně se ohlédla na přicházejícího Charlieho.

„Tady jsou doktore..." hlesl mladík a předal Orrinovi ampulku s antibiotiky. Lékař děkovně přikývl a začal odhadem měřit dávku antibiotik. Už měl v oku kolik by malá Alispeska mohla vážit, aby jí dávkováním neublížil.

„Lehni si na záda a co nejvíc se uvolni," poručil měkce a nadaboval látku do jehly, kterou vytáhl z příručního zavazadla. Ymir zasykla, když se ledová jehla začala pomalu ztrácet nad poraněním v kůži. Orrin se soustředil co nejvíc to šlo, jen aby to nepokazil a nezpůsobil ještě víc bolesti. Když skončil lehce se usmál a vpich vyčistil.

„Moc se nezvedej, nenamáhej ani nestresuj. Musíš nabrat sílu, aby tvá regenerace mohla dělat své," poučil jí přísně a nechal Charlieho, aby dívenku uložil.

„Půjč mi čip," požádal Orrin chlapce, když vyšli z pokoje. Charlie poslechl a sundal si malinkou krabičku ze spánku. Orrin napojil čip na svoje hodinky a přidal na něj nouzovou kontrolku.

„Co s tím?" zeptal se Charlie zaujatě, když se mu po nandání vyskočilo jméno "Orrion Witwick". Černovlasý muž se pousmál a vydal se pomalým krokem ven.

„Kdyby se cokoliv dělo ozvi se, okamžitě tě to se mnou spojí," vysvětlil a s rozloučením odešel.