Patříme k sobě

Viktor

Vím, že to je risk, ale musím to zkusit. Jinak by si mě Bianca nikdy nevšimla. Biancu jsem potkal před dvěma týdny, když nás dali dohromady na projektový den. Jakmile jsem se poprvé utopil v pohledu jejich nádherných skoro až uhelně černých očí, uchvátila mne.

Zkontroluji jestli svíčky hoří a jestli jsou krystaly na svých místech. Na tomto kouzlu se nesmí nic pokazit nebo by Biance narostl prasečí rypák. Ovšem já bych jí miloval, i kdyby byla ohyzná prasečí stvůra.

Dveře laborky se otevřely a dovnitř sebevědomě vkročila překrásná dívka, bez prasečího rypáku. Nervózně jsem si prohrábl téměř neexistující vlasy a zkontroloval, zda po místnosti neroznesla sůl, kterou jsem pečlivě posypal práh dveří pro ochranu před temnými entitami.

Bianca se rozhlédla po místnosti a pohledem se zastavila na svíčkách na zemi. ,,To ses snažil o romantický rande nebo jenom nejde proud?"

Pousmál jsem se. ,,Která možnost se ti zamlouvá víc?"

,,Proč jsi mě sem zavolal?"

,,Zapomněl jsem dokončit část našeho projektu a ty jsi ten druhý nejchytřejší člověk z naší skupiny."

,,Kdo je podle tebe ten první?"

,,No přeci já!"

Bianca se zasmála. ,,Tak to určitě." pronesla sebevědomě. ,,Na mě nemáš."

,,To se ještě uvidí." zasmál jsem se.

Chvíli jsme vyplňovali pracovní list a dost jsme se u toho nasmáli. Samozřejmě jsem měl pravdu a jsem chytřejší než ona haha. Jediný důvod (kromě toho, že s ní rád trávím čas), proč jsem jí zavolal byl, že jsem potřeboval její vlastnoruční podpis. Bez mrknutí oka odporným škrabopisem podepsala naši ještě odpornější práci. A bylo to. Kouzlo bylo (alespoň doufám) dokončené. Svíčky se zamihotaly. To bylo určitě znamení, že se mi kouzlo lásky povedlo.