Patříme k sobě

Viktor

Zbytek dne jsem strávil s Tomem. Ukázalo se, že i přestože vypadá, že mu právě tramvaj přejela domácího mazlíčka, je s ním sranda. Ale Bianca mu z nějakého důvodu nevěří, takže by bylo lepší si na něj dávat pozor.
Po skončení výuky, která byla ještě delší než seznam lidí vyšších než Majdička, jsem se vydal rovnou domů - chtěl se se mnou setkat ten kokot Dimitri. Nevím co chce, ale už se těším, až ho pošlu do prdele.
Mezitím co jsem vymýšlel brutální nadávky, které bych mohl na Dimitriho použít, došel jsem k velkému domu. Tento obří dům s 48 pokoji původně patřil mým rodičům, ale po jejich drastické smrti jsem ho zdědil já. Nehezká smrt mých rodičů mě poznamenala - můj nebohý otec jen tak jedl párek, když mu najednou ukousl ucho vzteklý muž s jedním zubem a nakazil ho leprou. Má drahá máti se od něj nakazila, když se omylem napila ze stejné záchodové mísy jako tatínek.
Dimitri už stál před mým domem a nedočkavě se pohupoval na svých plesnivých patách.
,,Čau pičo." řekl hloupým tónem a pak ještě dodal něco barbarskou nekultivovanou řečí. ,,Sorry vole, ale základkářštinu už jsem zapomněl." pokrčil jsem rameny.
,, Potřebuju s tebou mluvit." řekl Dimitri a nasadil vážný výraz.
,,Nuže dobrá. Mluv." řekl jsem lhostejným tónem. Dimitri se otravně nadechl a spustil: ,,Už je to dlouho co nás kontaktovali. Vždyť víš - hlavní čarodějové. Ale potřebují nás. Podle nich se Klatovy hemží upíry. Vyslali sem jednotku speciálně vycvičených čarodějů - jeden z nich jsem já, takže jak sám vidíš, jsme fakt alfa samci. Chceme, abys nám nahlásil, pokud máš jakékoli podezření.
,,Nic neslibuju." pokrčil jsem rameny a vešel dovnitř aniž bych ho pozval dál.