Patříme k sobě

Katherine

,,Doufám, že si všichni pamatujete pravidla." pronesla Bon a věnovala významný pohled Tonymu a Tomovi.
,,Pro určité nejmenované osoby je raději zopakuji. Nesmíte nikoho zabít ani být spatřeni. Obětem musíte vymazat paměť a hlavně neubližujte lidem víc, než je nutné."
Všichni se rozprchli svou vlastní cestou, jen já se vydala za Tomem.
Po chvíli běhu se zastavil nedaleko velkého, luxusního domu a vítr mu pročísl jeho tmavé vlnité vlasy.
Byl tak krásný, ale věděla jsem, že bych na něj radši neměla dlouho zírat, jinak bych se do něj zamilovala ještě víc a nejspíš bych nedokázala své city pro něj nadále skrývat.
Tom se otočil a podíval se přímo na mě.
,,Co chceš?" vyštěkl.
A právě proto city pro něj skrývám. I přesto, že byl neohrožený, sebevědomý a zábavný, pořád to byl Tom. Nevrlý a protivný egoista.
,,Chtěla jsem ti poděkovat." řeknu a v jeho tváři se mihne záblesk překvapení.
,,Za co?" zeptá se zmateně.
,,Že ses pokusil setřít Tonyho."
,,Pokusil?"
,,No moc se ti to nepovedlo." zasmála jsem se.
,,Tak proč mi za to děkuješ?" otázal se Tom.
,,Mohl jsi jen sedět a mlčet, ale místo toho jsi ho nenechal mě urážet." pokrčila jsem rameny.
,,Nedělal jsem to pro tebe." odfrkl si Tom.
Dveře toho velkého domu se otevřely a ven vyšel velmi pohledný blonďatý cápek, který v ruce držel pytel s odpadky.
Tom se otočil na kluka mířícího k popelnicím a radostně zvolal: ,,Á! Svačinka!"
Odhalil upíří tesáky a o sekundu později už držel blonďáka s odpadky přitisknutého k popelnicím.
,,Vypadni Katherine." pronesl Tom a zakousl se  blonďákovi do krku.
,,Ještě jsem s tebou nedomluvila!" namítla jsem, ale Tom mě ignoroval.
Sledovala jsem, jak blonďákovi pomalu mizí barva z obličeje a z očí mu vyprchává život.
,,Tome, to stačí!"
Tom odhodil polomrtvého kluka do popelnice a zavraždil mě pohledem.
,,Nech mě na pokoji Katherine." řekl a zmizel.
Naštvaně jsem zavrtěla hlavou a rozběhla se vytáhnout nebohého borce z popelnice.
Svou upírskou silou jsem ho vytáhla z kontejneru na plast.
,,Ani třídit ten zmetek Tom neumí." zamumlala jsem a tesáky jsem si rozkousla zápěstí. Přiložila jsem svou krvácející ruku k ústům umírajícího a dala mu napít své krve. Čím víc jí v sobě měl, tím zdravěji vypadal.
Po chvilce se odtrhl a podíval se na mě svýma nebesky modrýma očima.
,,Děkuju." vydechl a v očích se mu zračila úleva.
,,Nemohla jsem tě nechat umřít v tam brzkém věku." pronesla jsem ustaraně. ,,Kolik ti vůbec je?"
,,Sedmnáct. A tobě? Ty jsi upír, že? Takže tak 2000?"
Zasmála jsem se. ,,Já jsem upír teprve rok a zemřela jsem v šestnácti."
,,Ty vypadáš jinak než on. Vypadáš spíš jako hrdina než zrůda."
,,Tom? Ne, on není zrůda. On je spíš... no, zrůda." uchechtla jsem se. ,,Teď tě budu muset nechat zapomenout."povzdechla jsem si.
,,Ja nechci zapomenout." namítl.
,,Samozřejmě. Kdo by chtěl zapomenout na to, jak ho někdo skoro zabil a hodil do popelnice."
Blonďák se pousmál. ,,To není ta část, kterou si chci pamatovat."
Nechápavě jsem přimhouřila jsem oči.
,,Nechci zapomenout na tebe."
,,Tak dobře." přikývla jsem. ,,Ale nemůžu se spolehnout na to, že mé tajemství nikomu nevyzradíš."
,,Zachránila jsi mi život, a proto budu tvé tajemství střežit jako ten nejcennější poklad. Jak se vůbec jmenuješ?"
,,Katherine Eros." řekla jsem nezaujatě.
,,Já jsem Matt Červovník III."
Rozesmála jsem se a on se zatvářil ublíženě.
,,Promiň, neměla jsem se ti smát."
,,V pořádku, ale můžeš to odčinit tím, že mi dáš své číslo."
,,Tak dobře." pravila jsem spíše ze soucitu.
Matt o mě očividně jevil zájem, ale já měla stále oči jen pro jednoho. Ale kdo ví. Možná se Mattovi podaří vymazat Toma z mého srdce.