Facebook Life Fancikce 2 (Diabolik Lovers) předčasně ukončeno.

🎊 Výroční Speciál🎊

Asi si říkáte proč VÝROČNÍ SPECIÁL, no odpověď je jednoduchá. Dnes (16.9) je to přesně 9 let, kdy byla vydána první epizoda první serie našeho milovaného anime Diabolik lovers. Jelikož pro mě tenhle den celkem speciální, eh trochu prokletej, tak snad se ten díl mi podaří vydát, tak jsem se rozhodla napsat na ten to den speciál. Bylo celkem složité vybrat téma, ale nakonec jsem se rozhodla vyštrachat z poznámek a paměti starý příběh, který jsem už dávno chtěla na DL napsat. Nebude to nijak souviset s Facebook Life, ale přišlo mi lepší to vydat sem. Snad se vám to bude líbit.

Kdyby jste pátrali hodně dobře v sídle Sakamakiů, určitě by se vám podařilo najít na půdě jedno velmi staré potrhané křeslo, který kdysi mívalo krásnou šarlatovou barvu, kdes však už bylo dávno vybledlé a zničené, jako by prošlo hurikánem. Celkem označení, že prošlo hurikánem není moc daleko od pravdy, jelikož toto křeslo muselo projít hurikánem zuřivých emocí samotných bratrů Sakamakiů, než se nakonec Reiji, který sice sám přispěl na mnoha jizvách toho křesla, rozhodl křeslo nechat přestěhovat svým přízračnými sluhy z knihovny na půdu, kam nikdo z bratrů nechodí. Celkem je i pravděpodobné, že na to křeslo si už nikdo z nich nevzpomene, jelikož už je to tak dávno, co si na něm vybíjeli zlost. Ptáte se proč si na tom křesle vybíjeli zlost? Tohle křeslo totiž patřilo jejich otci, Karlheinzovi, a vy nepochybně víte, jaký vztah mají Sakamakiovi k jejich otci.

Nikdo však netuší, že křeslo skrývá tajemství. V jeho sedačce v tajné přihrádce je kouzlem zapečetěný deník, který skrývá starý příběh, který si nepamatuje už ani ten, kdo ten příběh sám sepsal. Pokud by se někdy někomu tento deník podařilo objevit, určitě by ho čekal šok z toho, co nalezl na jeho stránkách. Vás, ale však ten to tajuplný příběh nesmírně zajímá, no tak si ho pojďme přečíst, ale varuji vás. Je možné, že kdokoliv ten příběh přečte až do konce, zapomene hned, že ho četl. Přece jen nepamatuje si ho ani sám jeho Autor...

⚜️⚜️⚜️DENÍK⚜️⚜️⚜️

Od mala mě učili, abych nedával najevo své pravé emoce, obzvláště ne ty, které jsou považovány za slabost. A můj otec k tomu vždy dodával, že se nemusím bát, že ty emoce stejně z mé osobnosti časem vymaže naše prokletá krev. Sám nevím zda se z té myšlenky radovat, nebo smutnit, ale pravda je taková, že to za nedlouho mi bude už jedno. Cítím, jak se měním. Má pravá povaha ve mě umírá, a zastupuje jí mé ďábelské já. Ďábelské já, které ve mě pěstoval můj otec, jako ho v něm pěstoval jeho otec, toho zas jeho otec...

Mám poslední možnost užít si život sám za sebe, jelikož brzy nebudu sám sebou. Možná je to důvod proč jsem koupil tohle malé sídlo, a přijel sem s těmi šesti malými pobudy.

,,Měl bys více dbát na své povinnosti, nebudu za tebe donekonečna něco řešit." Zaslechnu hlas spoza dveří. Povzdechnu si a zvednu se od své práce. Upíří rychlostí se přenesu ke dveřím a otevřu je než jedna ze dvou osob stihne zaklepat.

,,Co se děje? Jste slyšet po celé knihovně." Zamračím se na dvě malé postavy, které na mě vytřeští vylekaně oči. Oba dva to však hned rychle skryjí. Jeden svůj výraz změní ve znuděný a druhý v neproniknutelnou kamennou masku. Píchne mě bolestně u srdce, jelikož vím, že jsem se v tu chvíli zachoval jako můj otec, jenže takový už jsem pro všechny musel být, i když mé pravé já to nechtělo.

,,Shuu zase vyspával, i když jsi nám jasně přikázal, aby jsme si uklidili pokoje." Řekne hned mladší z těch dvou a poupraví si brýle na nose.