Dramione - Moci zbavená [18+, adult only]

Změna ve hře

Řekla jsem si, že Vám zpříjemním začátek pracovního či školního týdne. Tato povídka je psaná formou různých scén a nevím kolik bude mít dílů. Pokud mě něco napadne, tak ji vydám, ale nebude se jednat o nic pravidelného. Doufám, že se Vám bude tato scéna líbit. Ještě mám v záloze jednu a pak se uvidí, zda bude zájem o další. Pár nápadů by bylo ;-)

_________________

Ozvalo se zaklepání na dveře její kanceláře. Nikoho nečekala, ale rychle pohlédla do diáře, jestli na něco nezapomněla. „Dále," prohlásila a napjatě očekávala, kdo přijde. Jeho však nečekala. „Draco?" zašeptala nevěřícně.

Hrdě si to nakráčel do její kanceláře a zavřel za sebou dveře. Rozhlédl se, byl tu prvně, ale místnost se mu zamlouvala. Hned vedle dveří byl koutek pro návštěvy. Dvě, již od pohledu, pohodlná křesla spolu s kulatým konferenčním stolkem, na kterém stála karafa s vodou a dvě sklenice. Na dvou stěnách se od podlahy až ke stropu tyčily police plné knih. Místnosti však dominovalo veliké okno skoro přes celou zeď za jejím pracovním stolem. Výhled měla pěkný, i když byl jen očarovaný. „Hm... pěkná kancelář," konstatoval a propaloval ji pohledem.

Dívala se na něj a cítila na sobě, jak tomu pohledu podléhá. Scházeli se už pár měsíců a čím dál víc mu propadala. Stačilo, že ji pozoroval a ona byla nedočkavá, co si pro ni tentokrát vymyslel. Nikdy se však nesešli mimo zdi klubu. Nezašli spolu na večeři, nepotkali se ani při pracovní příležitosti. Nechtěl to tak on, ani ona, takže nechápala, co tu teď dělá. „Mám práci, co tu chceš?" řekla víc úsečně, než zamýšlela, ale momentálně byla v roli mocné ženy, ne té, která toužila, aby on rozhodoval za ni. Teď se rozhodovala sama za sebe. Rozhodovala za všechny.

Ušklíbl se. „Umíš být pěkně ostrá," neuhnul pohledem a dál ji pozoroval. „Uvidíme, jak dlouho Ti to vydrží," zašeptal tajemně.

Nepatrně se zachvěla. „Myslím, že bys měl odejít. Uvidíme se večer," prohlásila smířlivěji.

„A já myslím, že bych měl zůstat a ukázat Ti, kde je Tvé místo," odpověděl autoritativním hlasem.

Zalapala po dechu. „Tady?" vyjekla. „Vždyť..." nenacházela najednou slova. To s ní dělal. Když s ním byla v místnosti, byla úplně někdo jiný. Doteď si však myslela, že za to může ten pokoj, ve kterém se scházeli. Ale po té chvilce, kterou s ní strávil v její kanceláři, ve svatyni její moci, zjistila, že za to nemůže místo, ale jeho osobnost, charisma a ten autoritativní hlas a pohled.

Pomalými kroky přešel k jejímu křeslu a na stůl položil, jí již dobře známý, lektvar. Zvedla k němu oči, ale okamžitě je sklopila a nechala obsah lahvičky zmizet ve svých ústech. Na jednu stranu chtěla zjistit, jaké to bude i jinde, ale na tu druhou se bála. Byli přece v její kanceláři. Kdokoliv sem mohl přijít. Sice své asistentce řekla, že si nepřeje být rušena, ale občas prostě někdo naléhavě přišel. Navíc, přišel sem on, takže...

Otočil její křeslo k sobě. Zapřel se o područky a sklonil se k jejímu uchu. „Ano tady," řekl rázně. „A je jen na tobě, jestli sem někoho svým křikem přivoláš, nebo ne," usmál se tajemně. Musel uznat, že to, co vydávala, když s ní byl, lahodilo jeho uším. Nikdy by neřekl, že ta nebelvírská princezna dokáže tak nespoutaně křičet rozkoší. Jen na to pomyslel a zacukalo mu v rozkroku.

Vytřeštila oči a nasucho polkla. Nedokázala v jeho přítomnosti mlčet. Vždyť to nešlo přece. Kdo by to dokázal? Nemohla si však zničit pověst. Ale... Chtěla ho. Užívala si každou sekundu v jeho přítomnosti. Vždycky, jakoby jí lezl do hlavy, věděl, co přesně daný den potřebuje. Netušila, jak to vycítil, ale nějak musel. Nitrozpyt nepoužíval. Tím si byla jistá. Nedokázala by se bránit, ale poznala by, že jí někdo narušuje mysl. Od doby, co se s ním schází, trénovala. Potřebovala si být jistá, že dokáže poznat, že se jí vkrádá do mysli. I když byl skvělý, věřila, že by ho zvládla odhalit.