Lávový oblázek

Školní zařízení

Pondělí ráno. Tobiáš se donutil trhnout hlavou, a nespadl tak do linkovaného sešitu, který ležel na stole, povětšinou zvaném lavice. Jeho lavice byla situována v přední části místnosti, blíže černé tabuli, u níž stála osoba kvalifikovaná k jednoduchým rozpravám o matematických záležitostech, takzvaná učitelka. Tobiáš se totiž z dovolené vrátil do školního zařízení, zvaného „základka". Na lavici se mu válel lávový oblázek, jenž trochu přitahoval zrak okolí. Jaksi a priori všichni považovali za nesmysl, že by měl být tento oblázek magický, jak se snažil Tobiáš vysvětlit a dokázat. Neúspěšně. 

Jak již bylo naznačeno, ve třídě s rozměry 8,0x7,2 m chlapec nebyl sám. Celkově v ní bylo vyrovnáno 15 lavic a 30 židlí, vesměs obsazených dětmi neboli žáky. Místnost to byla krabicová, jednoduchý kvádr podobný těm, které byly zakresleny v linkovaném sešitě, do nějž chtěla Tobiášova hlava havarovat. Nehavarovala však, jako by neviditelné nitky podpíraly jeho hlavu ve volném prostoru.

„Tákže," prořízl znaveným, leč hovorným vzduchem hlas, „když známe stranu a o velikosti 7 cm a stranu b o velikosti 60 mm, jaká bude velikost strany c?"

Ševelení nezájmu jako by vytvářelo kulisy, jakýsi sbor sólu operní pěvkyně. Až na to, že sbor připomínal přeplněné nádraží o půlnoci a sólová pěvkyně zvuky staré cirkulárky. Tobiášova hlava se zabořila do sešitu. Tvář rozpláclá na lavici. Šilhal přitom po malé kuličce, lávovém oblázku, který nehnutě ležel vedle něj. Tobiášovi padala víčka, vůle je otevírat mizela. Hranice času se rozplývaly, v tupém oparu hlasů kol a kolem, zmatečné a pomatené. Vše se jaksi slilo do dlouhého "h".

HhhHhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhh

Tobiáš se nadechl, čas se zastavil. Učitelka, žáci, mraky na obloze pomaličku zastaví , jako by byly svázány obří síťovinou. Chlapec si však okolí nevšímá, nezajímá ho, když na stole lež lávový oblázek, ten lávový oblázek, pod jehož černou krustu se snaží proniknout spalujícím pohledem. Neúspěšně. Možná místy křupe slupka, odkrývá však jen další slupky, občas z něj vyšlehne laso světla, jinak nic. Záhadné jádro skryto. "Já chci tvojí moc," povídá do zatraceného kusu šutru, ten neodpovídá, a tak chlapec otočí hlavu k sešitu. Koutkem oka do něj kouká, vyjeveně, překvapeně, vykoukaně, vždyť v něm čísla prapodivně ožívají! Tančí, pochodují po papíru jako cínoví vojáčci. Zvláštní změť nitek vybíhající z lávového oblázku je proplétá do pravidelných vzorců, ty nitky vedou čísla podobně, jako prsty zkušeného loutkaře loutky. Úchvatné představení, jak ty počty najednou dávají celé smysl! Chlapec stále leží na lavici, přitom se však hbitě chopí propisky a opíše obzvlášť výživný příklad do stránky, v níž stále tančí čísla. Najednou se tam napíše sám od sebe výsledek, rychle, ve zvláštní synergii nitek a chlapcovy ruky.

Tobiáš užasle vydechl, čísla ztuhla v chaotické polívce školního sešitu matematiky. Výsledek toho příkladu však jako by zářil svou rozhodností, svou smysluplností:

6.7=42

Chlapci se rozšířily oči, vydechl. Čas se rozjel, hluk třídy se navrátil. Zdvihl hlavu, takže konečně uviděl na celou stránku sešitu. Vlasy divé, čelo červené z proležení. Poškrábal se nevěřícně na hlavě. Místo toho, aby se zeptal spolusedícího, jestli ta tančící čísla taky viděl, jestli to není náhodou jen on, kdo blouzní, vytáhnul mobil. Zkontroloval, kam kouká učitelka a tajně, spod lavice začal psát, aby zaznamenal tento zvláštní neexistující jev:

Jsem snad blázen, anebo mi ty čísla fakt tančí před očima?! Vždyť jsem si nic nešlehl, já jsem čistej, tak proč najednou ožívá obyčejnej prostej sešit matiky magií?