Lávový oblázek

Prolog

Vše začalo smrtí Boha. Lidi ho shodili dávno, ale pak tomu ten démon Nietzsche dodal oficiální ráz. A tak žijeme v době bez Boha. Těmito filosofickými kecy bych se však nezabývala, kdyby podíl zdeprimovaných jedinců nerostl. A to rychle. Není přitom jasné, zdali se nadpřirozeno znovu zjeví. Měli bychom však doufat, že božský řád magie znova nepozorovaně proniká póry v samotném pletivu prostého světa, že již vibruje v sítích snových! My bychom měli doufat, že se vrátí.

A já vám povím tajemství, jež v místu bez času, ve zvláštním prázdném klidu, jsem z nitek snových vyčetla: Už se vrátil!

Klesal, dolů. Na zem. Z oblak. Ocelový pták, běžně nazývaný „osobní letadlo". Tiché vrčení, klimatizovaný umělý vzduch. Chlapec se zavrtěl v sedačce, ochably mu ruce a mobil vyklouzl na klín. Na něm otevřený titul e-knihy, Snovač reality, od Markéty Černé.

"Víš, táto," šťouchl chlapec do muže sedícího vedle něj, "já bych chtěl dosáhnout VYKOUPENÍ." Řekl to jako by mimochodem. Bez předešlého kontextu.

"Hmm. To zní bláznivě," přisvědčil mu otec, "jaks k tomu přišel?"

"No..." zarazil se chlapec. Konsternovaně civěl do sedačky hned před ním, jako by jej tupé hučení motorů hypnotizovalo do limba neklidného klidu. Pomalé plynutí mraků za okýnkem.
- - -
Chlapec zmrznul v čase. Jako by se odstřihnul od dlouhé nitě času propojující vše živé i neživé. Bez té nitě napojení vše se zdálo tak prosté. Bezvýznamné. Nesmyslné. A vzdálené. Sedačka před ním na míle daleko. Dilatace. Nehýbal se. Vždyť byl zmrzlý v času. Jen mrtvolně pozoroval okolí. Sedačku před sebou. Ta se nehýbala. A vůbec nedávala smysl.
- - -
Obloha, jež se i tak pramálo měnila, najednou vypadala o tolik živější než chlapcův obličej. Byl v něm zelený, mimo. Jemné, hladké rysy. Špičatý nosík, lehce červené tváře a velké oči. Modré oči, jako nebe okolo. Rozčepýřené světle hnědé vlasy mu do nich trochu padaly, takže vypadal, jako by se právě probudil. Čas plynul dál, to jen on v něm zůstal stát na místě. Škubl sebou, snad aby se vrátil zpátky. Zhluboka se nadechl, jako by celou dobu zadržoval dech. Možná vyprázdnil své myšlenky natolik, že to vzniklé vakuum musel nějak zaplnit vzduchem. Možná byl jen mimo. Třásl se. „Svět je nehostinný," zašeptal téměř neslyšně. „Život je jako nesmyslný sled korálků, který se bez žádné propojující nitě jen marnotratně sesypou do vesmírný prázdnoty."

"Hmm. A jaks přišel k tomuhle, chlapče?"

"Nevim," bezstarostně pokrčil rameny, "to říkal ňákej buddha nebo ježíš, nebo něco takovýho."

"Hmm. Tak to jsem z toho asi jelen."

Velké modré oči chlapce k otci vzhlédly. Zračily jakousi neposkvrněnost. Neposkvrněnost nesmyslností. "Proč?"

"Nějak jsem se v tom prostě zašmodrchal," pokrčil rameny otec.

"Ale vždyť je to vlastně hrozně prostý," povídal nadšeně chlapec, v očích mu najednou jiskřilo, všechna ta mrtvolnost se zčistajasna vytratila, "prostě život je hrozně nesmyslnej a jediná cesta z toho ven je VYKOUPENÍ."

"Hmm. Zajímavé tvrzení. A co prosimtě podle tebe tohle "vykoupení" je, chlapče?"

Chlapec opět bezstarostně pokrčil rameny. "Co já vim," otočil hlavu k načechraným mrakům za okýnkem, "prostě... něco, co osvětlí význam všeho, něco, co svou smyslností září věčně."

"Nechtěls říct náhodou: smyslem září věčně?"

"Asi," plaše se usmál, "na tom už nesejde."

"Hmm. Tak to nevim." Otec se odmlčel. Chlapec stále koukal směrem do oblak. Hlava v oblacích, duše v oblacích, duše pneumatik ukryté v podvozku podzvukového proudového dopravního letounu Boeing 737-800 leteckého dopravce Ryan Air. Náhodné. Poetické.