Lávový oblázek

Meme

———
Chlapec byl nejspíš byl natolik mimo, že ani nezaregistroval, jak okolo něj čas plynul. Totiž, pobyt v šatně, laciné vtipy a tlachání zbytku hochů a celé převlékání, vše jaksi vyšumělo ve své obyčejnosti. A tak se Tobiáš vydal na pochod domů. Stejně jako každý den. Stejně jako další den. Jen trocha zeleně mezi betonovými panely, městský park, hřiště. Všiml si pár dívek ze třídy, Vaška, Honzu, avšak ignoroval je. Lehce se mu podlomila kolena, ale přesto dále proplouval rušným parkem jako duch, jenž zde nespočinul v pokoji, snad hledal kdesi jinde klid. Klid. Zastavil se. Proud lidí okolo něj ne. Koukal, jak se od něj vzdaluje skupinka spolužáků a spolužaček. A on se vzdaloval též, od dění se vzdaloval, pryč.
———
Kde je. Kde je? Kde je? Lávový oblázek si zlomyslně poletoval v kapse jedné dívky. Nechtěl do chlapcovi kapsy. I on rád by natáhnul ruku. A uchopil lávový oblázek. Zmocnil se ho. Ale byl jako loutka s přestřiženými niti. Neschopen pohybu. Stál. Avšak lávový oblázek poletoval dál. A výsměšně se vzdaloval. Chlapci nezbylo nic než koukat. Tupě koukat. Zmražený v čase. Ovšem čas okolo běžel na plné obrátky. Řev dětí z nedalekého hřiště. Klábosení a smích dívek ze třídy. Vzdalovaly se před jeho očima. Obyčejnost. Nemagická. Jako by nechápal. Jen se dívá na obyčejný park. Mezi betonovou novostavbou. Geometricky ostré. Účelné.

Nepříjemně. Stroze. Účelné.

———

Vítr profukoval koruny topolů, čas proudil dál, i Tobiáš znaveně vzdychl, snad se tím rozmrazil ze svého bezčasí. Vypadal, jako by ho obyčejnost městského parku bila do očí, jež vlhly jako když ráno padá rosa. Sklopil oči do své dlaně. Byla prázdná, holá. Jemná pokožka, jež nezvykla si mozolům práce, křehká, ať se neprotrhne! „Prozraď mi svá tajemství," špitl do ní, jako by v ní hledal lávový oblázek.

Nic.

Ochable jí sevřel, jako by lávový oblázek nikdy neexistoval. Popotahoval, druhou rukou vytáhl roztřeseně mobil z kapsy, jal se ťukat slova.

Proč mě nikdo nechápe? Proč? Proč mi ho ukradli? Proč?

Já ho potřeboval. Vždyť teď... teď když se kouknu okolo sebe... Ten svět lávovýho oblázku a magie nemá smysl. NEMÁ SMYSL! Vůbec žádný. Nevím, co budu dělat. Fakt nevím.

Mobil spadl na zem. Ostrý zvuk, beton pěkně rezonoval. Tobiáš na to jen koukal svýma velkýma očima, výraz znepokojený. Třásl se. Pak mobil chňapl ze země, nejistě se zvedl nahoru a nepřítomně to vzal skrze rekreující i nerekreující lidi pryč, do kopce. Domů. Na zádech batoh obtěžkaný učebnicemi, až se trochu zadýchal, stále si polohlasně opakoval, jako mantru: „Co si počnu, co si počnu..." Hlas stále více beznadějný, jak se prodíral městskou zástavbou nahoru. Nakonec došel až k pěkné krabici o rozměrech 40 metrů krát 20 metrů. Měl to být pozemek, ale vypadalo to jako víko od bot. Na rozdíl od krabice od bot však byl tento takzvaný pozemek v jedné polovině natlachán další, menší krabicí, takzvanou vilou. Druhá polovina pozemku byla vypolstrována trávníkem, jenž bývá v západní kultuře jedním z předních znaků moci a hierarchie. Tento trávník byl řádně udržovaný, neboli značil dobré zajištění obyvatel, čtyřčlenné rodiny.

Tobiáš přistoupil ke vchodu s interkomem, jenž dává hostům znát, že majitelé mohou v rámci trendu takzvané "chytré domácnosti" interkom obměnit za takzvaný "chytrý interkom". Moc peněz nesmrdí. Voní po čerstvě sekaném, dobře zavlažovaném, zeleném trávníku. Je to zajímavý sociálně- ekonomický jev.

Chlapec zmáčknul tlačítko a zkontroloval poštovní schránku. V tu se jeho obličej rozzářil, až to bylo krásné, jak vřele se usmíval, aniž by se reálně usmál. Vytáhl balík, hned ho roztrhal a koukla na něj pestrobarevný přebal Snovače reality. "Ježiš to mi přišla tahle blbost," zamumlal zklamaně. Úsměv poněkud opadl, asi si vzpomněl, že z předchozího čtení na e-knize nebyl s obsahem zcela spokojen. Asi si vzpomněl, jak to dopadlo ve školní jídelně. Stejně si však obálku dlouze zkoumavě prohlížel, až se začal čas zpomalovat. Nezastavil však, v líném čtení se vytratil: