Lávový oblázek

Jídelna

Hodina angličtiny skončila, začala další, ta skončila, začala další, i ta skončila, až skončila poslední hodina a zvonek opět zvonil, crrr. Tobiáš si strkal učebnice do tašky, když ho jakože dobrácky obejmul Honza. "Nazdar Tobíku," zvolal důvěrně, "tak mě napadlo, tys ztratil ten oblázek, viď?"

"Jo," odsekl chlapec, "hádej kvůli komu."

"Vůbec netuším, co máš na mysli, Tobíku."

Tobiáš suše odtušil: "Haha."

"Ale já tě v tom nechtěl nechat, Tobíku," pokračoval Honza a pročechral mu rozčepýřené vlasy, "a napadlo mě, že bys třeba mohl najít nějaký teleportační astrální techniky v tý knize mý mámy a ten oblázek si nějak teleportovat k sobě zpátky, co já vim."

Tobiáš odstrčil Honzu od těla. "Vždyť sám tvrdíš, že je to blbost."

"No to jo, ale..." nasadil Honza vážný výraz, "jen mě napadlo, že za zkoušku nic nedáš a hlavně ty máš přeci tyhle meditátorský divný věci rád, ne?"

"Říkal jsem, že ne takhle divný věci, a vůbec, to s tím nesouvisí"

Šibalsky mrkl. "Ale souvisí!"

"Hm-m," zabrumlal Tobiáš nepřístojně, naložil si batoh na záda a otočil se na odchod ze třídy. "Tak to ještě promysli, Tobíku!" zvolal za ním Honza. Tobiáš však už zabouchl dveře, jako by si neuvědomil, že se za ním na oběd houfuje zbytek třídy. Na sekundu ztuhnul na místě, pak se poškrábal na hlavě a rozzářil se. Popadl mobil jako horkou bramboru a zapsal si, jako by měl heuréku:

No jasně! Já musím využít magii toho lávovýho oblázku, abych ho magicky získal zpátky! Nedává to smysl, ale to nevadí, bude to dávat smysl, až se to stane."

Mobil zandal a rozběhl se dolů po schodech, směrem do jídelny. Lehký, radostný, sbíhal tři schody najednou. Neřízenost. V prudkém pohybu však pak zastavil, jak uslyšel průrazný hlas učitele angličtiny hlídkujícího na chodbě: „Tobíku, ty seš přeci ten hodnej, tak tu nebudu běhat po schodech jak blázen!" Chlapec ztuhnul na posledních schodech, zvolal: „Jojo, pardon," ale pak stejně znova běžel až do jídelny.

Pozdravil: „Dobrý den." Kuchařka, trochu podobná vepři, se na něj křečovitě usmála: „Dobrej." Přiložil čip, píp, kuchařka mu nandala a on odkráčel s tácem pryč, snažil se ho nějak balancovat v jedné ruce, v druhé mobil s e-knihou. Nejspíš nechtěl ztrácet čas, takže četl o této takzvané magii, jak byla popsána ve Snovači reality:

Kapitola třetí, tahání nitkami: Praktické kroky

Nyní jsme si vysvětlili, že svět se skládá z vibrujících nitek, které nejenže tvoří pralátku všech látek, ale také všechny látky propojují. Snovač, který si je vědom těchto základních vlastností reality, může zatahat nitkami tak, že ovlivní dráhu osudu jiné matérie...

Nedával pozor a narazil do stolu. Prohnutí v pase, vzdych. Mobil mu vypadl na zem, tác se nebezpečně zapotácel, ale naštěstí ho na poslední chvíli chytil. Rychle a potupně se shýbl pro mobil, tak, aby si toho pokud možno nikdo nevšiml. Ujistil se, že se mu nerozrostla na displeji pavučinka, a raději ho strčil do kapsy.

Sedl si sám, v rohu. Na tácu měl jídlo, suchý plátek vepřového s karotkovou kaší, až to vypadalo uměleji než z obalu dětské kuchyňky s plastovým jídlem. Tobiáš v tom kroužil vidličkou, zamračen. Byl zaměstnán příliš Snovačem reality.

Když nyní máme obecné podloží snování vysvětlené, můžeme se vrhnout k základnímu snovacímu cvičení: takzvanému nitkovému přitahování. Někteří to nazývají „manifestace", ale ti nepochopili přesný princip a postup, který vám tu já nyní v jednotlivých krocích ukáži: