Vílý vlkodlak

Kapitola 3 - Strach

Aurora Elenu dotáhla až domů a zamkla za nimi dveře. Ještě zkontrolovala, že jsou pečlivě zavřená okna a nalila si pořádného panáka Ginu, který do sebe okamžitě kopla. 

Elena s nevěřícným pohledem sledovala sestru, došla ke gauči, kde sebou práskla a se zájmem pozorovala počínání Aurory, která do sebe kopla už druhý panák. Pak odložila lahev a sedla si do křesla naproti ní. Tam složila hlavu do dlaní a povzdychla si. Elena jen vyčkávala. Chtěla jí nechat urovnat si myšlenky, ale potřebovala vysvětlení. Na rozdíl od své sestry se nezavírala s knihami a nehledala všechny informace o vlkodlacích. Trpělivě čekala, až jí sestra vše vysvětlí. Přeci jen o nich věděla vše, co se dalo najít. Čekala už patnáct minut, ale když se stále nic nedělo, promluvila: "Tak už to vyklop."

Aurora nadskočila, jakoby zapomněla, že tam Elena je, zvedla k sestře ustaraný pohled a spustila: "Jestli se nemýlím, tak ten vlk byl Daniel."

"Cože?" vyhrkla Elena. Pokud by neseděla, tak teď by jistě padla na zadek klidně na podlahu.

"Ty oči bych poznala úplně všude. Byli naprosto stejné. Taky jsem měla stejný pocit. Měla jsem pocit bezpečí a chtěla jsem jít za ním. Kdybys mě nezastavila, tak bych i šla. Tím jsem si jistá." Pokračovala Aurora.

"Jo toho jsem si všimla." odfrkla si Elena. "Venku jsi mi řekla, že si tě vybral. Co to znamená?"

"Vybral si mě jako svou družku. Pravděpodobně nejen on, ale i jeho vlčí stránka." povzdychla si Aurora.

"A to znamená?" vybídla jí Elena, která stále nechápala o čem její sestra mluví.

"Vtiskl se do mě. Už v baru. Do teď jsem to přisuzovala jen pobláznění a podle toho taky jednala, jenže jsem ho poznala v jeho vlčí podobě. Vybral si mě jako svou družku. Jako partnerku pro život a jestli jsou mé informace správné, tak jsem mu předurčena po zbytek života. Pokud ho odmítnu, tak ani jeden už nenajdeme svou spřízněnou duši. Pořád ale odmítnout můžu." vysvětlovala Aurora. Poslední větou uklidňovala spíš sebe než sestru.

"Počkat, počkat." zastavila její vysvětlování Elena. "Tebe si vybral vlkodlak pro život jako svou družku a jediné, co tě děsí je to, že pokud ho odmítneš nenajdeš lásku? Copak tě vůbec neděsí představa, že je to vlastně vlkodlak? Tvor, který nám zabil rodiče?"

Aurora se na ní zamyšleně zadívala. "Vlastně ne. Neděsí mě to kým je. Toho jsem se přestala bát, když jsem ovládla své síly. Vlastně čekám na den, kdy potkám přesně toho vlka, který je zabil a upálím ho. Jsou to napůl lidé. Nicméně mě opravdu děsí to pouto. Vycítí mě. Najde mě všude na světě. Mohla bych vzdorovat. Mohla bych utéct, ale pokud se tomu nevzepře i on, tak nikdy nezanikne. Co je horší, bude sílit. Do týdne bude pouto tak silné, že bude fyzicky téměř nemožné se od něj držet dál. Jenže já nechci podlehnout. Nemůžu. Mé síly jsou nebezpečné a pokud ublížím svému druhovi, bude to bolet. Bude to moc bolet. I mě. Pokud zemře, ucítím tak bolestivou ztrátu, že buď zešílím nebo podlehnu bolesti a zemřu s ním. V tuto chvíli nejsem nebezpečná jen jemu, ale i sobě. A to mluvím jen o poutu vtisknutí."

Elena se na ní zhrozeně dívala. "To není všechno? Má to pokračování?"

"Zatím nás spojil jen osud." přikývla Aurora. "Osud se dá změnit. Pouto se dá ignorovat. Tedy snad. Po dostatečně dlouhém odloučení se dá žít dál a pouto časem zmizí. Jenže to bude trvat minimálně rok, spíš dýl, když je to Alfa, a nesmím ho jedinkrát zahlédnout, dokud pouto nezmizí. Znamenalo by to se odstěhovat. Vlastně by to asi znamenalo se do té doby nikde neusadit, jen putovat. Jsem si jistá, že on to nenechá jen tak a pokusí se mě najít."