Vílý vlkodlak

Kapitola 1 Neznámý

Od osudné noci už uběhlo přesně pět let. Aurora s Elenou se první tři roky stěhovali každý půl rok ze strachu o svůj život. Aurora zkoumala svou novou moc, která se projevila v den napadení. Zjistila, že dokáže nejen žhnout, ale i vyvolat oheň po celém těle. Eleně se projevila síla dva roky poté v den jejích patnáctých narozenin. Zrovna se hádala se sestrou o jejich neustálém cestování, když na ní naštvaně ukázala prstem a pokropila jí ledovou vodou. Obě si rychle uvědomili, co se stalo a tak i Elena začala svou moc rozvíjet. Pro Auroru byl od té chvíle trénink sil snazší, protože se skvěle doplňovali. Po dalším roce už přestali utíkat. Aurora se rozhodla nebýt kořist, ale lovec. Začala shromažďovat informace o vlkodlacích a pečlivě si vše zaznamenávala. Poslední dva roky se tedy stěhovali na místa, kde bylo zmínek o těchto tvorech největší. Nakonec se odstěhovali do Norska, do malého městečka Otta. V těchto místech v lesích mezi horami se objevovali zmínky nejčastěji. Obě si zde našli práci a poznávali obyvatelstvo malého města. Zatímco Elena pracovala v místním podniku jako barmanka, protože potřebovala kontakt s lidmi, Aurora se uzavřela do sebe a našla si práci v knihovně. Měla tam klid a čas na svůj výzkum. Byla si jistá, že tenkrát je napadl vlkodlak a přežili jen díky náhodě a obětavosti jejich rodičů. Pátrala po informacích. Neustále Eleně opakovala, že chce být jen připravená, ale její sestra to začínala nazývat posedlostí. Druhým důvodem, proč se Aurora vyhýbala lidem, byla její moc. Nevěřila si natolik, aby se s kýmkoliv zapletla. Jednou to zkusila a nedopadlo to vůbec dobře. Josh Parker se jí líbil a byl k ní milý, jenže při prvním kontaktu ho nechtěně popálila. Víckrát už se nepokusila s nikým sblížit. To ještě netušila, že s ní má osud jiné plány a dnešním dnem se měli vyjevit. 

Aurora zrovna končila a zavírala knihovnu, když jí zazvonil mobil. Nemusela se dívat na telefon, její číslo měla pouze její sestra. Bez odkladu ho zvedla. "Akorát končím a jdu domů. Stalo se něco?" 

"Ne, nic. Mohla by ses za mnou zastavit v baru? Inge nedorazila do práce a šéf chce, abych jí zastoupila. Víš, že nerada pracuji večer, ale dnes nemám na výběr. Potřebuji morální podporu." vysypala ze sebe Elena a dala si záležet, aby zněla hodně zoufale.

Aurora si jen povzdychla. Nerada chodila mezi lidi, ale své sestřičce nedokázala odporovat. Nadechovala se k odpovědi, když se z telefonu ještě ozvalo: "Prosííím." Úplně viděla jak na ní sestra dělá smutné oči a tak jen řekla: "Fajn, jdu rovnou tam."

"Díky, jsi poklad. Tak za chvíli." rozveselila se Elena a položila telefon, než jí stihla sestra odpovědět. To je celá ona. Pomyslela si Aurora a odemkla knihovnu, aby se mohla ještě upravit v zrcadle. To, že nerada chodila mezi lidi, ještě neznamenalo, že bude vypadat jako hastroš. Přistoupila k malému zrcadlu na toaletách a podívala se na sebe. Rozpustila si své dlouhé rovné blond vlasy protkané fialovými melíry z drdolu a rukou si je trochu prohrábla, aby vypadali nadýchaněji a aby si vytvořila pěšinku od pravého koutku. Jak záviděla sestře její krásné vlny. Ona takové nikdy neměla ani po všemožném natáčení či kulmování. Chvíli je ještě prohrabávala prsty, aby vypadali jakž takž učesaně, ale pak si jen odfrkla a nechala je svému osudu. Stejně skočí na toalety ještě v baru. Tedy pokud se jí povede vstoupit aniž by si jí sestra všimla. Znovu se na sebe podívala a pokrčila rameny. Lepší už to nebude. Povzdechla si a s posledním pohledem do svých temně modrých očí se otočila a zamířila za sestrou.

Cesta jí netrvala dlouho. Měla to jen dva bloky. Nasála chladný vzduch a přitáhla si bundu k tělu. Byl listopad, ale tady na severu bylo už chladno a to se zima ještě nepřihlásila o slovo. Chladný vzduch jí nevadil. Milovala zimu. Nijak nepospíchala, čím kratší dobu bude v baru, tím lépe. Jenže před barem se ocitla až moc brzy. Ještě jednou si povzdechla a vstoupila dovnitř. Ani se nestihla rozkoukat, když si všimla, jak na ní od baru mává její veselá sestra. Své vlnité vlasy měla stažené pouze čelenkou a lokny jí v tom zběsilém mávání poskakovali po zádech. Nesměle na ní mávla, aby dala najevo, že si jí všimla a zamířila k baru. Ještě se ani neposadila, když na ní Elena upřela své světle modré oči a zeptala se: "Tak co si dáš?"