Vílý vlkodlak

Kapitola 5 - Co dokážu

Daniel se díval do jejích temně modrých očí neschopen se odtrhnout. Už v okamžiku, kdy jí potkal v baru věděl, že ona je jeho družka. Pouto bylo jako blesk z čistého nebe. Nepokoušel se mu vzdorovat, jenže ona byla člověk. Vůbec nevěděla, co jejich pouto znamená. To si tedy alespoň myslel. Pomalu se začal přibližovat. Chtěl se jí jen lehce dotknout. 

Jenže Aurora jeho nadšení nesdílela. "Ne." hlesla sotva slyšitelně a couvla. 

Daniel se okamžitě zastavil a mírně zamračeně ji pozoroval. Aurora se chytila police za sebou, aby měla nějakou oporu. "Prosím, nepřibližuj se ke mě." mluvila potichu, ale věděla, že ji slyší. Slyšel by jí i za dveřmi díky jeho dokonalému vlčímu sluchu. 

Daniel sklonil hlavu a tváří se mu mihl smutný výraz. "Bojíš se mě." znělo to jako konstatování. Jakoby si byl jistý. Strach z ní cítil. Vrazil ruce do kapes a přemýšlel, jak její strach zmírnit. Potřeboval jí. Potkal jí teprve včera a už věděl, že bez ní nebude schopen dál žít.

Aurora si povzdychla. "Ne, tebe ne."

V tu chvíli jeho hlava vyletěla nahoru a v očích se mu odráželo zmatení. "Poznala jsi mě? Víš, co jsem?" ptal se zmateně.

Aurora přikývla. "Vím." odpověděla a sklopila pohled.

Znovu zmateně zamrkal. "Cítím z tebe strach. Čeho se bojíš, když ne mě?" ptal se a popošel kousek blíž.

Aurora znovu zavrtěla hlavou a zády se přitiskla k polici. "Sebe. Nepřibližuj se. Nechci ti ublížit." začínala propadat panice. Ihned stáhla ruce z police a zavřela oči. Snažila se zhluboka dýchat. Cítila, jak se její ruce začínají rozpalovat. Mírně se lekla, když ucítila jemný dotek na svých ramenou.

"Neublížíš mi. Podívej se na mě." mluvil klidně, ale rozhodně. Cítila z něho tu sílu, jež jí předával. Její nitro se začalo uklidňovat a její oheň se stahoval zpět. Poslechla ho. Podívala se na něj vyděšenýma očima laně. Málem ho porazil ten intenzivní pohled. "Dýchej. Jak bys mi mohla ublížit?" pokračoval a palci jí jemně masíroval.

Cítila, jak z ní odchází nervozita. Strach už odešel neznámo kam. "Nemůžu být tvá družka." řekla najednou.

Nepřestávala ho udivovat. Zamračení se znovu objevilo na jeho tváři. "Víš, co to znamená?" zeptal se zamračeně.

Aurora sklopila pohled. "Vím. Osud ti mě vybral. Jenže já nemůžu. Musím chránit sestru. Mám jen ji. Jsem jen člověk a vlkodlak nám zabil rodiče."

Daniel jí pustil a o krok odstoupil. Vrazil ruce do kapes než spustil: "Takže se bojíš. Nikdy bych ti neublížil. Věř mi prosím." Zněl zoufale. Pomalu se začal otáčet k odchodu.

Aurora najednou cítila prázdno. Pouto se vzpouzelo proti jeho odchodu. Chvíli se jen objímala rukama, než jí došlo, co se tu právě stalo. Panikařila a málem to tu podpálila. Cítila ten žár uvnitř svého těla, jak se dral na povrch. Uklidnil jí. Dokázal to, co ani její sestra ne. Její sestra jen dokázala zmírnit následky svou magií. Zrovna sahal po klice, když na něj zavolala: "Počkej."

Otočil se a napjatě čekal. Aurora udělala pár váhavých kroků, ale udržovala si od něj dostatečnou vzdálenost. Pomalu k němu zvedla zrak. "Já se nebojím tebe. Vím, že bys své družce ublížit nedokázal. Určitě ne úmyslně. Jenže ty nevíš, co jsem zač já." opět sklopila svůj pohled. "To já jsem nebezpečná tobě. Jakmile se stanu tvou družkou, tak se stanu nebezpečná i sobě."

Daniel k ní opatrně přistoupil a prstem pod bradou jí zvedl hlavu, aby se na něj musela podívat. Svým pohledem uzamkl ten její. "Co se děje? Proč si myslíš, že bys mi mohla ublížit?"