Můj skvělí učitel.

Dítě

Vyzvedla jsem Ell. Adam zatím čekal venku. Nechce si to přiznat ale taky má strach. Já to na něm poznám, stejně jako on na mě.
No vyšla jsem i s kočárkem. Šli  jsme za ruce parkem a mlčeli jsme, užívali jsme si jen přítomnosti toho druhého. Když najednou řekl něco co mi úplně vyrazilo dech.
A: dokážeš si představit že takhle budeme mít miminko my?
S: co? Oba jsme se zastavili a já jsem na něj hodně překvapeně koukala. To myslíš vážně?
A: jo ale nemyslím teď až za pár let. A ptám se tě jen tak jestli si vůbec umíš představit mít děti právě se mnou. Vysvětlil mi.
S: jednou asi jo. Ale to si počkáme ještě dlouho, já musím ještě dostudovat. A ty vlastně taky. Snažila jsem se mu to říct co nejvíce v pohodě. I když jsem z toho byla dost nesvá.
Došlo mi že on už má práci, sice u toho pořád studuje ale příjem má.
Zkrátka už nemá žádnou překážku k tomu aby si založil rodinu.
Zatímco já jsem teprve ve třeťáku.
Bylo by dobrý dodělat maturitu, vejšku a vůbec by neškodilo tak rok, dva v práci abych se měla po mateřský kam vrátit, případně mít dobré reference.
A takové plány jsou tak na 9 let, což je podle mě dost dlouhá doba. Tak se dost bojím že se Adamovi nebude moc chtít čekat. Vlastně když si to uvědomím tak je mi dost smutno. Bojím se že ho ztratím.
A: nepřemýšlej teď nad tím. Bude na to ještě dost času. A kdyby to přišlo dříve...
Tak holt se nějak přizpůsobíme. Ale spolu to zvládneme. Usmál se a políbil mě a já spolupracovala.
Scéna skoro jak z filmu, mladý pár se líbá uprostřed parku...  Říkám skoro jako z filmu ale ono začalo sněžit? Tak to je hodně velký kýč. I na mě.
A: miluju tě, lásko
S: já tebe taky. Ani nevíš jak moc.
Dali jsme si ještě pusu a už šli směrem k nám domu.