𝓜𝔂𝓼𝓽𝓮𝓻𝓲𝓸𝓾𝓼 𝓜𝓪𝓷 𝓘𝓷 𝓣𝓱𝓮 𝓕𝓸𝓻𝓮𝓼𝓽 ✔︎

17 - Pitomče

Cb: j-já 😳.. Um za jak dlouho se mi narodí to miminko, miláčku?

F: já nevím.. Nikdy jsem ho s nikým neměl. Ale byl jsem to já kdo tě oplodnil, takže.. Do 3 dnů?

Cb: DO TŘÍ DNŮ?! 😳😳😳 J-JÁ MYSLEL, ŽE TO PŮJDE POMALU 😳 *zamotala se mi hlava a spadl jsem na něho*

F: miláčku, jsem upír

Cb: já čekal dva týdny 😳

F: já ale přesně nevím, ano?

Cb: nemáme nic! Ani postýlku ani kočárek. Věci. Hračky. Plínky. Krémy. Flašky, rachtátka, hřebínek Aaaaa

F: *podal jsem mu papír a tužku*
Napiš tam všechno, co bude potřeba

Cb: mhm 🥺 *začal jsem psát, ale po chvíli mi spadl do vody a vše se rozpilo* nevyroste mi za 3 dny, že ne 🥺

F: n-no
*sklonil jsem hlavu a vzal jsem z vody sešit*
J-já nevím. U upírů je všechno zrychleně, vždyť to víš
*nešťastně jsem vylezl z vany a lusknutím jsem se obléknul*

Cb: m-.. V-vím *smutně jsem si hrál s prstíkama*

F: *koukal jsem na něho*
Tak... Já nevím proč jsi se mnou dítě tedy chtěl

Cb: *podíval jsem se na něho* promiňte.. Já nechtěl, aby to vyznělo špatně... J-já.. Já jsem člověk a vy jste J-jen na půl... Možná bude růst pomaleji, n-ne?

F: *vydechnul jsem*
Já už přeci nejsem člověk. Ani na půl Binnie.

Cb: když byste byl doopravdický upír. Jen a jen upír. Tak vám nezáleží na citech a prostě mě sežerete.

F: tohle to si o mně myslíš?
*rozmáčkl jsem v ruce kus umyvadla, o které jsem byl opřený*
Já nevím proč mi zůstaly city pro tebe, pro nic jinýho už je nemám 🤬

Cb: j-já.. Já jen věřím, že nejste jako ostatní. V-vy jste přec-ce můj miláček, můj 🥺 *chtěl jsem ho chytit za ruku*

F: Dobře, dobře.... Ale já už nejsem člověk. Nemysli si to
*otočil jsem se*
Nevím, kdy to dítě vyroste. Ani nevím, kdy se narodí. Neměl jsi počítat s tím, že si užiješ to jak je malý
*zmizel jsem*

Cb: FELIXI! 😳🥺 Přece mě tu teď nenecháte 😔...

F: běž spát
*změnil jsem se v netopýra a letěl jsem za tím člověkem, co viděl mé špičáky a běžel k ostatním. V čas jsem se proměnil, zatáhl jsem ho a vysál jsem ho do poslední kapičky krve*

Cb: *ležel jsem na boku a koukal jsem do zdi. Měl jsem skleněná očička a myslel jsem jen a jen na něho.
Břicho mi rostlo každou hodinku a různé kousky.
Už jsem nemohl vydržet, že tu není. Už to nešlo.
Zvedl jsem se tedy a uviděl jsem se v zrcadle. Břicho už je veliké.. O 20 centimetrů větší jak dnes ráno.
Trochu se mi dělalo špatně. To k těhotenství totiž patří.
Moc bych ho teď potřeboval obejmout*

F: *odhodil jsem třetího člověka a přemístil jsem se do svého zámku. Umyl jsem se od krve a obnovil jsem seznam co včera napsal. Vše jsem sehnal a přemístil jsem tašky a krabice k jeho nožičkám. Pak jsem se tam zjevil i já*

Cb: *otevřel jsem oči* hajzle!! Pitomče!! *nemotorně jsem se zvedl a skočil jsem mu do náruče* 😡😡😭😭😭😭😭

F: *držel jsem ho v náručí. No tedy, to je bříško. Položil jsem ho na postel*
To jsem si zasloužil za co? Myslel jsem, že jsi mě potřeboval obejmout

Cb: to máte za to, že jste mě tu nechal *zabušil jsem mu do hrudi a stáhl jsem si ho na líbání*

F: mnnn
*přemístil jsem mu na klín všechny tašky*

Cb: nechcete se se mnou líbat? Já to chápu... 😒😔

F: promiň mi to, ale lidé jsou někdy velmi hloupí
*chytl jsem ho za ruku*
Přinesl jsem ti dárky, kuličko

Cb: m-... Jsem hloup-pý

F: copak jsem řekl, že se s tebou nechci líbat?

Cb: když jste mě odstrčil....

F: ne, to ne já. To ty tašky

Cb: *zmáčknul jsem mu nos* 🥰 dárečky? Pro mě? A to všechno?? Toho je hrozně m- a-ah