Co změnila skála?

🐠50.KAPITOLA🐠

Luca

Nemohl jsem vymazat obraz, který jsem spatřil!

To já měl být na místě Mirandy! Já!

Nevím, kde se ve mně vzala ta žárlivost. Vůbec jsem se nepoznával...

Ale prostě jsem chtěl být se svým přítelem, což mi aktuálně kazila ta růžová příšera...

Vždyť si ho zabrala jen pro sebe!

Popadl jsem první věc, která se mi dostala pod ruku a pořádně s ní třískl o zem!!!

Naneštěstí to byl hrnek s vodou, který si poručila Miranda.

Pořádná řacha a následná potopa na podlaze mě konečně probrala...

Co to dělám?! Vždyť se chovám jako rozmazlený a žárlivý fakan..!

Protřel jsem si spánky a dal se do úklidu té potopy...

„Že by tu měl někdo záchvat vzteku?" zeptal se za mnou hlas, který mi byl tak důvěrně známý, ale osoba mi byla naprosto cizí...

„Co chceš, Lio?" zeptal jsem se bez emoce a nespouštěl oči z bince, který jsem způsobil.

„Nic... nechci nic..." řekla. Nevěřil jsem jí ani půl slova.

„Já nejsem jen hloupá rybička, která se chytne na každou návnadu." řekl jsem a dál se věnoval kusu mokrého hadru a střepům na podlaze.

Zvedl jsem se a vyhodil je do koše.

A v tu ránu se přisála na mé rty!

„Co to?!" dál jsem pokračovat nemohl, jelikož jsem byl umlčen dalšími polibky!

Já se chtěl odtáhnout, ale... nešlo to...

Touha po pomstě byla moc velká...

Chtěl jsem ukázat Albertovi, že tu pro něj nemusím být vždy!

Že je na světě spousta hezkých partnerů i partnerek, kteří si mě budou vážit!

A když on může mít za náhradu Mirandu, tak proč bych já nemohl mít Liu?!

Přestal jsem se bránit jejím rtům...

A ani nevím proč...

Co to do mě vjelo?!

Tohle nejsem já!

„Já..." opět jsem nic nestihl říct, jelikož jsem byl umlčen...

„Tak tohle si brácha nezaslouží! Styď se, Luco!" slyšel jsem najednou hlas stejný jako osoby, která mi právě plenila rty.

V tu chvíli se konečně odtáhla a s úšklebkem začala hrát divadlo.

Svině jedna!

„Já nevím, co to do něj vjelo! Najednou si mě přitáhl a já... já... já jsem nemohla nic dělat..." rozvzlykala se.

A já se tíhou všeho sesunul na zem...

Zradil jsem svou milovanou osobu...

Zklamal jsem svou budoucí nevlastní švagrovou...

Zklamal jsem sebe...

Nezasloužím si lásku...

Zvlášť, když nedokážu důvěřovat...

Alberto by mě nikdy nepodvedl a nezradil...

A Miranda by nikdy nezradila Giulii...

To jenom já jsem takový nevděčný a nedůvěřivý spratek...

Alberto kdysi dávno neměl pravdu...

On nic nezničí... to já...

To já jsem ten, který zničí každý vztah uvede do záhuby...

Na chladivé dlažbě v kuchyni jsem zůstal jako tělo bez duše zřejmě opravdu dlouho... vlastně celou noc, protože oknem se už sápaly první sluneční paprsky...

A já za tak dlouhou dobu nepřišel na nic...

Na nic, co by zachránilo náš vztah...

A co už vůbec netuším, jak se mu dnes dokážu podívat do očí...

Proč jsem takovej blbec?!

Andrea: Kdokoliv! Někdo vystřídat Alberta! Tohle nesmí vědět!

Alberto: Proč? Co se děje?

Andrea: Pryč! Běž pryč! Tohle se totiž hodně pokazilo! Tohle se přímo ˇ^~%ˇ˛'!

Miranda: Jsem tu! Bratránku! Tohle nesmíš vědět!

Alberto: Nějaké překvapení?

Miranda: No... Dá se to tak říct...

Andrea: To je jedno. Hlavně běž pryč!

Alberto: Fajn... Jako bych tu nebyl...

Zaklapnutí dveří a následné kroky

Miranda: Luco! Tohle jsi podělal!

Andrea: Já bych tak nekřičela...

Miranda: A ty moc nemluv! Ty jsi to taky podělala!

Andrea: Já?!

Miranda: JO!!! Ty!!! Vždyť ty vymýšlíš příběh!

Andrea: Já tu nejsem.........

Miranda: Já tě furt vidím a jen co si podám Giuliinu sestřenku, tak si rázně promluvím s tebou i Lucou!!!

Andrea: Asi se jdu někam zašít... Nejlépe k zimnímu spánku a vyhýbat se ti obloukem...

Miranda: Andreoooooo!

Andrea: Pa pa... já letím!

Miranda: Já si tě najdu, ale nejdřív se zeptám našich čtenářů na pár otázek...

Kde se to v Lucovi vzalo?

Může to být žárlivost nebo něco víc?

Bortí se klukům vztah jako domeček z karet?

Těšíme se na vaše odpovědi, otázky, komentáře 💌 i hvězdičky 🌟

Vaše Andrea, Miranda a Alberto