Co změnila skála?

🐠60. KAPITOLA🐠

Miranda

„Tetooo!" zaúpěla jsem, když se mě už asi po sté ptala, jestli s Giulií chci zůstat napořád.

„No jo... Ale přiznej se! Že je to ona? Láska tvého života!" naschvál přeháněla a usmívala se u toho jako sluníčko na hnoji.

„Jo..." pípla jsem nakonec tiše a schovala si rudé tváře do dlaní.

„Já ti to tak přeji." pohladila mě po mých hnědých kadeřích.

„Ale teď musíme jít najít tu knihu, která je k rituálu potřeba." rozhodla nakonec a vydala se za menší skalku, ve které měla zřejmě svůj úkryt.

„Beto!" křikla jsem jeho směrem a rukou naznačila, aby šel za námi.

Kývl a vyběhl z vody.

Do několika sekund byl u nás a vydali jsme se za Elenou, která už byla o několik metrů dál.

„Kam jsem ji jen dala?" ptala se sama sebe a hrabala se v několika poličkách, které byly přeplněné různými předměty.

„Tady!" zvolala vítězoslavně a položila na provizorní stolek starou knihu.

Byla to tlustá bichle, která se už pomalu rozpadala, ale to nebránilo v její funkčnosti.

Začala naučeným pohybem listovat stránkami a otevřela přesně na straně číslo 475.

Nahlas nám předčítala text, jenž byl napsán na několika stránkách a doplněn obrázky.

„K proměně na mořskou příšeru je třeba pěti šupin, jenž bude každá z jiného mořského člověka. Následně musí být těchto pět šupin v pravidelných rozestupech položeno po obvodu kruhu, který bude důkladně vyryt v písku či hlíně. Když je vše připraveno, musí si proměněný stoupnout do kruhu a vyčkat, než bude pronesena magická formule, jenž zní:

Nechť se voda i země spojí...

Jen chvíli času nás to stojí...

Šupiny, kde dříve byla kůže...

Toto zaklínadlo za to může...

Proměna jenž dva klany...

Dá znovu dohromady...

Dříve jen pokožka hladká...

Rovnováha mezi dvěma světy je vratká...

Toto zaklínadlo nás znovu seskupí...

Jen někteří lidé to však pochopí...

Po přednesení této formule ustupte do dostatečné vzdálenosti a nechte kouzlo působit na osobu v kruhu." dočetla teta a mně běhal mráz po zádech.

„Teto? Ale já si to kouzlo pamatuji jinak..." řekla jsem ochraptěle.

„To já taky, ale není to jen zaklínadlo. Je to zároveň i věštba." odpověděla mi teta a vír myšlenek se mi proháněl hlavou jako ničivé tornádo.

„Mami? A... jak to bude dál? Půjdeš s námi?" zeptal se tentokrát Beto, na kterém bylo vidět, že ho tato otázka tíží už značnou dobu.

„Zlatíčko... já to opravdu nevím, ale slyšela jsem špatné zprávy...

Prý byla ulovena mořská příšera poblíž nějakého městečka. Něco jako Pototosa nebo tak něco." hrklo ve mně.

„Mami, řekni, že to nebylo Portorossa?!" ptal se v beznaději Alberto.

„Ano... mám pocit, že to bylo ono." v tu chvíli se Beto zhroutil na zem.

„Lucooooo!" zakřičel do neznáma a bezradně seděl na zemi.

„Teto, promiň, ale už musíme jít." vzala jsem si od ní knihu, která byla těžší, než vypadala a strčila si ji do nepropustné tašky, kterou jsem kdysi dávno vylovila z mořského dna.

Vytáhla jsem Alberta na nohy a popostrčila ho do vody, kam spadnul jako balvan.

Rozloučila jsem se s tetou a skočila za bratrancem do vody, kde jsem ho popadla pod paží a táhla ho za sebou.

„Tohle. Mi. Nedělej!!!" odsekávala jsem každé slovo, aby na něm byl ještě větší důraz.

Něco zamumlal a nechal se táhnout.

Tak takhle ne, bratránku!

„Čím dřív budeme v Portorossu, tím dřív zjistíš, co se stalo!" křikla jsem mu do ucha. To ho opravdu probralo a on táhnul mě.

„Beto! Stůj! Já narozdíl od tebe nemám ploutve, aby jsi věděl!" prskala jsem jako zlatý křeček a zastavila Alberta.

„Sama jsi říkala, že mám pohnout, tak si přestaň stěžovat." křikl a pohledem těkal z jednoho bodu do druhého.

„Jo! Ale kdyby jsi mě poslouchal, zjistil bys, že plaveš blbým směrem!" zanadávala jsem na jeho účet a přidala několik nadávek.

„Takže TY teď poplaveš za mnou a nebudeš to zdržovat!" už chtěl něco říct, ale umlčela jsem ho gestem ruky.

„Bez námitek!" oznámila jsem mu ještě, dala ruce podél těla a vyrazila konečně správným směrem.

Bratránek opravdu plaval za mnou a neměl žádné řeči.

Po nějaké době jsme dorazili do Portorossa a Alberto se rozběhl okamžitě za Lucou.

Já musela počkat...

Nemůžu se před zemáky ukázat v růžových šupinách...

Nechci riskovat svůj život a ani život svých blízkých...

Giulia: Týden je zase za námi!

Andrea šeptem: Týden možná, ale miliarda testů taky...

Giulia: Já to slyšela! Děláš jako by to bylo něco strašného!

Andrea: Taky že to něco strašného je!

Giulia: Fajn... říkej si co chceš. Ale abyst věděli, je za námi nejen týden, miliarda testů, ale i kulatá kapitola! Už je to šedesát kapitol!

Andrea: Ano, je to šedesát kapitol, co tu strašíte...

Giulia: Jak to s tebou může dneska někdo vydržet?!

Andrea: Nevím. Pro mě je to také záhadou.

Giulia: ...

...

...

Dobře... asi bych šla na otázky...

Andrea: Konečně rozumná řeč!

Giulia: Zde jsou:

Usmíří se kluci?

Jak to bude dál?

Podaří se proměna?

A bonusová za sto bodů! Kdo se dneska potkal/mluvil/psal si se spisovatelkou, přežili jste to?

Andrea: Tohle. Tam. Nedáš!!!

Giulia: To tedy dám!

Andrea: Giulio, já tě varuji!

Giulia: Teď už je to stejně jedno... Klikla na ZVEŘEJNIT

Andrea: Giuliooooo!

Těšíme se na vaše odpovědi, otázky, komentáře 💌 i hvězdičky 🌟

Vaše Andrea a Giulia