Co změnila skála?

🐠81. KAPITOLA🐠

Alberto

Někdy mi přišlo, že Luca byl z něčeho fakt nervózní. Každou chvíli se ohlížel. Jako by se snad ujišťoval, že nás nikdo nesleduje. Že jsme všichni v bezpečí.

„Luc, je všechno v pořádku?” musel jsem se zeptat. Nedalo mi to.

„Jo, jasně,” neřekl to příliš přesvědčivě a mně bylo najednou jasné, že něco tají.

Na cestách jsme byli už tři dny. A kromě toho, že sestřenka dokázala zlikvidovat všechny naše zásoby jídla a dětinsky ukázala na nevinou rybku, co proplouvala kolem, tak se nic zajímavého nedělo.

„Giuli, nevíš, co je s Lucou?” zeptal jsem se asi po půlhodině mlčení, co mi můj přítel věnoval a pravděpodobně to bral jako ukončení tématu.

„Popravdě? Vůbec netuším,” na potvrzení svých slov pokrčila rameny a dál si plavala.

Netušil jsem, co se děje. A nejvíc mě štvalo, že všichni ostatní to očividně věděli.

Miranda si prohlížela své prsty, takže mi bylo jasné, že lže, jako když tiskne. Luca neodpovídal a na Giulii škoda slov. Ta totiž úplně změnila téma a snažila se mi vykecat díru do hlavy.

„Beto, nemáme nic k jídlu. Musíme si nějak vydělat peníze,” připlavala za mnou sestra a já si s povzdechem protřel dlaně.

„Můžu něco ulovit, ale to bys pravděpodobně jedla jen ty,” musel jsem uznat, že má pravdu. Musíme si co nejrychleji nějak sehnat peníze. V dnešním světě totiž vše závisí jen na bohatství.

„Pořád se učíš na kytaru?” zeptala se a já sebou trhl. Pravděpodobně jsem se začal červenat víc jak rajče.

„Ano, ale zapomeň! Nebudu hrát před zemákama!” zasyčel jsem a založil si ruce na prsou.

„Asi budeš muset,” povzdechl jsem si. Bylo mi naprosto jasné, že jakmile mě ségra dostane do spárů, už se z toho nevykroutím.

„Stejně nemám kytaru, na kterou bych mohl hrát,” snažil jsem se marně zamluvit.

„Jsme v Itálii… tady neexistuje domácnost, kde by nebyla kytara,” setřela mě. Došla mi energie na nějaké další argumenty, tak jsem jen poraženě zvedl ruce na znamení, že se vzdávám.

 „Velíš téhle výpravě. Nařiď přestávku. Stejně musíme mluvit o tom, v jaké jsme situaci,” s tím odplavala a nechala mě samotného s mými myšlenkami.

Musíme se postavit na vlastní nohy!

„Vyhlašuji pauzu!” křikl jsem a zamířil k nedalekému plácku, co byl porostlý měkkými řasami.

„Všichni víme, že nemáme co jíst. Že dneska půjdeme spát pravděpodobně hladoví,” ač jsem to říkal nerad, musel jsem.

„Zítra obstaráme peníze,” odmlčel jsem se a čekal, jestli někdo něco řekne.

Nakonec jsem už nepokračoval. Lehl jsem si blízko Luc a nasál jeho vůni. Nechtěl jsem dělat nic. Bylo toho na mě fakt hodně.

Za posledních několik dní se toho stalo víc jak za celý rok. Potkal jsem sestřenku, dal jsem se dohromady s Lucou, přijela Lia a teď jsme na cestě, protože Ercole je naprostý idiot, co si zase něco usmyslel.

„Na co myslíš?” přivinul se ke mně můj přítel a já mu zabořil levou ruku do vlasů. Chvíli jsem jen mlčel a přebíral se mu v té jeho čupřině, ale bohužel to takhle nemohlo být pořád.

„Na to, jak to teď bude. Dostaneme se za mámou. A pak? Počkáme? Navíc jak se tam dostaneme? K jejímu domu podle všeho nevede vodní cesta, takže si musíme nějak vydělat na přepravu a zároveň i na jídlo,”zabořil jsem mu nos do šupinatého ramene a chvíli jen mlčel.

„Beto, já…,” nedokončil větu. Otočil se ke mně a pohladil mě.

„Asi vím, jak bych mohl jeden problém vyřešit,” zčervenal a políbil mě na rty. Jen lehce, takže jsem chvíli přemýšlel, jestli jsem si to celé jen nevymyslel.

„Poslouchám,” polibek jsem mu rychle oplatil, ale pak jsem už vnímal každé jeho slovo.

„Zpívám,” nic víc k tomu neřekl. Prostě jediné slovo. Odvrátil ode mě pohled a předstíral, že najednou vypadají ty bubliny v dálce jako to nejzajímavější na světě.

Nechtěl jsem ho trápit. Pokud by chtěl pokračovat, řekl by to rovnou. Takhle mi bylo jasné, že bych ho do něčeho nutil.

Miranda: Vážení čtenáři, je to tady! Den, kdy autorka zapomněla, že nemá nastavené vydávání kapitoly!!!

Andrea: Ty z toho máš radost?!?!?!

Miranda: Ne. Ale prásknout to na tebe musím. A z toho radost mám.

Andrea: Jednou napíšu příběh... všechny postavy budou rozumné... a nebudu mít chuť je občas přetáhnout po hlavě pánví.

Miranda: Hezká představa. Věříš tomu?

Andrea: Ne...

Miranda: Ale představa je to fakt hezká.

Andrea: Víš co...?

Miranda: Nevím, když mi to neřekneš.

Andrea: Jsi radši na nějaké otázky, než mi z tebe definitivně hrábne.

Miranda: Dobře, nehodlám riskovat tvé duševní zdraví! Jdu na to!

Je skutečně hudební souhra obou kluků to, co by pomohlo vyřešit jeden problém?

Co se stane, až se dostaneme k paní Marcovaldové?

A co nás ještě čeká?

Těšíme se na vaše odpovědi, otázky, komentáře 💌 i hvězdičky 🌟Vaše Andrea a Giulia