𝐒𝐲𝐧𝐝𝐫𝐨𝐦 𝐀𝐝𝐚𝐥𝐢𝐧𝐞 𝐁𝐨𝐰𝐦𝐚𝐧

K A P I T O L A V. [ jehla v kupce sena ]

* Den 6. ,12:30 ,Praha 2 *

Oba Operativci, Kapitán Pražák a Anděl přijíždí v Fábii Comby k jedné ubytovně. Co ubytovně. spíše k jakému si většímu baráku s 12 okny ze předu. Omítka byla do béžova do neutrálu ku vcelku zeleného prostředí.

"Tak jsme tu.. dejme se do práce.. já si vezmu v levé řadě sousedy, ty v pravé." Povznesl rozkaz Martin a vylezl od volantu ven.

"Tak jo.." řekl později Petr s nakročeným dolním rtem.

Později se tak Anděl přidal ku parťákovi.
Štěstí jim přálo, kdy vyšla z baráku stařenka.

Milé pozdravili a Martin hbitě chytl dveře.
"No ale copak, copak, mládeži?" Zeptala se stařenka, když viděla, jak se chtějí dostat do baráku.

Martin naznačil pohled Petrovi, že půjde na před.

"Heh, Víte.." začal Petr s dlaněmi, které si spojil k sobě a začal si hrát s palci. přistoupil ke stařence. "My jsme z oddělení vražd a potřebujeme zjistit známé naší svědkyni činu.. neznáte slečnu Kateřinu Tichou?" Podchytl vysvětlení k obratu na otázku a vzal si bloček z kapsy.

Stařenka přikývla, jak ji to jméno něco říkalo. "Ano, ta bydlí hned pode mnou.. moc milá dívka. Často ji potkávám, když jdu akorát z procházky a když mám plné ruce, tak mi vždycky pomůže." Chraptila stařenka s čistým svědomím v očích.

Petr si vše zapsal. Ikdyž se to zdálo k ničemu.

"A co se stalo, že to potřebujete prověřovat?" Zeptala se zvědavě.

"V její práci vybuchla bomba.. ale nemějte strach, zotavuje se a je v plných sil.," Ujistil její starosti. "A nechodí třeba někdo za ní? Známý? Přátelé?" Vyzvídával. Sice mu Jana říkala, že nikoho už nemá, ale zas až tak ji nevěřil.

Zakývala hlavou. "Ikdyž počkejte! Před dvouma rokama sem za ní docházel jaký si chlapec jejího věku.. když jsem se jí ptala, kdo to je ,tak Odpověděla že její přítel.." přemlaskla si ústa, když je už měla suché a zároveň si vzpomínávala. "Ale 2 roky se tu neukázal.."

"A věděla by jste ještě jeho popis?" Zeptal se opatrně, ikdyž to snad ani opatrně nešlo.

Opět přikývla. " Blond vlasy k ramenům, hnědé oči, vysoký..no.. tak skoro jako vy. Hubený, nosil často vytahaný oblečení a nevoněl zrovna po fialkách.. a oči měl často ospalé!" Vypověděla dle své paměti, která ji už k věku nemyslela.

"Děkuji moc.. " Dodal s vděkem v hlase. Stařenka přikývla s drobným úsměvem.

Když v tu chtěl Petr vejít dovnitř do přízemí baráku a zastavil se už zavřených, vchodových dveří.

"Váš pan kolega toho má asi taky hodně na práci.. že?" Zeptala se pobaveně opět stařenka a došla mu otevřít.

"Tak nějak.. " poznamenal souhlasně.

Starý avšak zkušený pardál Václav Plíšek si to seděl ve své kancelářské židli za stolem, na kterém bylo spoustu svazků z případů z minulosti.