P R O L O G

85 2 0
                                    

'Tohle je můj první zápis. Rozhodla jsem se s mým příběhem s někým podělit.

Blízké nemám, bojím se jim svěřit a důvěřovat jim. Proto to píšu do svého nově deníku.

Potřebuji se svěřit. hlavu mám plných myšlenek, které si musím odložit. jinak bych zcvokla a psycholog to samozřejmě nemůže být, mám strach, že by mě přeložil do blázince a poté do pokusné laboratoře..

Mé jméno je Jana Fischerová a už 40let je mi stále 29let. Šílený, že? Nejraději bych zde napsala, že je to jenom blbý žert, akorát že vůbec.

Začněme od začátku, jen rekapitulaci, neboj.

V Benešově u Prahy se v roce 5.května 1940, v skromné nemocnici se narodila zdravá holčička.

Postupem času rostla jak z vody a v jejich 3 let její rodiče přišli na rozhodnutí se přestěhovat na klidnější a bezpečnější místo pro její dceru.

To místo bylo tak o 25km ,na jiho-východ kde ležela malá vesnice Louňovice pod horou Blaník.

Zde pak vyrůstala až do své puberty, za ten čas si našla spoustu kamarádů a dětských lásek. První brigády u zemědělců ,v krámě a však podobně.

Po třiadvacátých narozeninách přišla k rozhodnutí se osamostatnit a jít do svého. Rodiče milovala a nechtěla je nechat samotné, ale v jejím věku už dívky měli dokonce i rodinu. Učinila tak, že se vydá do města. Zpátky, k zmíněnému Benešovu u Prahy, kde 13. Června 1964 poprvé podepsala pronajemou smlouvu v jednom domě ,o jeden byt.

Nebylo to nic extra, bydlela v jednom velkém domě, jestě s dalšími třemi rodinami. Ale ten klid a soukromí. Opakuji, že své rodiče milovala, ale tohle za to stálo. Konečně mohla pořádně roztáhnout křídla a myslet za sebe.

Jak se to zdálo pohádkové, tak narazila o zem hubou. První týden byl pro ní krušný. Nedivte se, dívka, co je zvyklá na vyprané prádlo, jídlo, pocit společnosti a najednou se o to musí bít sama, je celkem něco.

Ale člověk si zvykne a tak i ona.

Jak šel čas, tak se Jana dokázala o sebe postarat. Do jejího života přišli nový i starý přátelé, ale i ta láska. A ne jen jedna, ani dvě.

* 15. Únor 1969 *

Tohle datum si zapamatujte! Jana se jako obvykle ráno připravovala na cestu do práce. Tohle ráno jako takové bylo jiné, Jana ten den zaspala a potřebovala být co nejdřív v práci kvůli jedné zakázce, co už chtěla mít z krku

Kabelka při ruce, přes rameno s pár penězi a pod..Rána jsou stále chladné, tak si přes ramena ještě přehodila tenčí kabát a po zamčení bytu vyrazila po schodech do ulice z domu a až do centra.

Ulice byli plný lidi. Když přecházela přes křižovatku, tak se pozdravila s milým strážníkem, který měl vždycky ve zvyku si promnout konec svého knírku s lehkým úsměvem.

Neměla čas projít celé náměstí, takže pro tuhle chvíli zvolila své zkratky uličky. Jindy by se bála, ale v tuhle chvíli ji šlo o čas. To víte, když je člověk precizní a je rád dřív někde klidně i o hodinu dřív.

Avšak jedna ulička se jí stala tou osudovou. Jak tak v lodičkách cupitala po dlažebních kostkách a nic jiného ji nezajímalo, než aby nehodila držku, tak po chvíli uslyšela ránu ocelové trubky a rázem velká rána, co ji skolí na zem.

Neznámí pachatel ji obere všechny kapsy ,kabelku ,a nechají tam jen tak ležet když se zdejchne co nejdál od místa činu.

Ležela tam dobrou půlhodinu možná i hodinu. Do té doby nikdo, nikde. Až do chvíle, co neprojde tudy stavebník. V šoku na její tělo zůstane jeho pohled. Aby taky ne, když na dlažební zemi leží žena s rozkrvavenou hlavou a bezvědomí.

Okamžitě se rozběhne pro pomoc. Následujících hodin se jí snažili specifikovat a odnést do nemocnice.

Zdálo se, že po dvou měsíci propuštění z nemocnice bude vše zas ve svých kolejích po staru, ale jak šel rok za rokem. Její okolí si začalo všímat její mladé tváře.

* Červenec 1969 *

Její kolegyně se začali ptát, co používá proti vráskám.
Jaké je to kouzlo, že ve svých 40 vypadá stále na 30, ačkoli byla v těle 29leté ženy.

Byla bezdětná, tak říkala že to a pár produktů nějakých kosmetických značek ji pomáhalo. Kéž by.

Jednoho dne ji přišel jakýsi dopis do schránky v přízemí. S pár sousedy se při tom pozdravila. A jak tak prohlížela jednotlivé dopisy, tak jeden. Podezřele až opatrně si ho otáčela. Namířila ho proti paprskům slunce. Byl tam papír, jak jinak. Odebrala se tak zpátky do bytu.

Jak tak učinila, usedla v kuchyni za stůl a otevřela nedočkavě ten jeden daný dopis a začala ho číst.

Byl anonymní. Stálo tam:

Ať jste jaká jste, víme, že jste jiná. Najdeme si vás.

Ihned měla knedlík v hrdle. Federálové. Sama věděla, že s ní něco není po fyzické stránce v pořádku, že její kamarádky stárly po boku svých dětí a milovaných partnerů a bylo to na nich znát a na ní ne. Ale sama nevěděla, co se s ní stalo a kdy. Ale ten dopis ji šokoval a vystrašil.

Okamžitě, co udělala si šla sbalit. Jen to nezbytné a co nejrychleji se vypakovat z bytu, kde nechala v zámku klíče pro bytného a vydala se na vlakovou stanici.

Chtěla si zaplatila hned na první vlak. Někam, kde se ztratí v davu. Na plakátech ji upoutala Praha. To by mohlo být ono. Tak i učinila a bez známky zmizela do vlaku.

Našla si kontakty na nové doklady na černo, potřebovala novou identitu a právě ten pravý bydlel i shodou náhod v Praze.

Pfuu- rychlá rekapitulace, pojďme na přítomnost!

Xoxo Fischerová '









𝐒𝐲𝐧𝐝𝐫𝐨𝐦 𝐀𝐝𝐚𝐥𝐢𝐧𝐞 𝐁𝐨𝐰𝐦𝐚𝐧Kde žijí příběhy. Začni objevovat