𝐒𝐲𝐧𝐝𝐫𝐨𝐦 𝐀𝐝𝐚𝐥𝐢𝐧𝐞 𝐁𝐨𝐰𝐦𝐚𝐧

K A P I T O L A VII. [ med kolem huby ]

* 11:12, první oddělení *

U kopírky postával ,opřený o dlaně , Kapitán Pražák. Potřeboval materiál k jednomu nedořešenému případu z obvodu.

Jak by toho první oddělení mělo málo na hrbu. Kolem něj se prohnal Kozák. Nachvíli strnul, když mu silueta kolegy připomněl jeden z dotazů. Na špičce podrážce se tak otočil čelem záď a s kroky se vrátí za ním. Neodpustí si zvědaví pohled, pod jeho dlaně. Kupa popsaných papírů s jakýsi fotografiemi. K tomu směru mykl bradou.

"Jsem myslel, že ten případ rozebraného Vietnamce máme z krku?.." Zeptal se, když navázal konverzaci.

Martin k němu pozvedl prázdný pohled, ve kterém bylo jasné, že je z toho otrávený.

"Taky jsem si to myslel.. obvod a Korejs byli jiného názoru.." poznamenal ve zkratce.

Tomáš nad tím jen pokýval chápavě hlavou.

"Neviděl si náhodou Petra? Byl tu nějaký kluk.. údajný svědek toho neobjasněno výbuchu." Otočil Tomáš konverzaci jiným směrem

Martin se ohlédl na hodinky, po jeho pravici.

"Tak akorát před.. 20 minut odjel.. dneska propouštějí tu jeho svědkyni, tak na tom chce mít dohled.." Odpověděl mu jasně na otázku. celý svazek papírů si vzal do obou dlaní a několikrát s ním klepnul o tiskárnu, aby se všechny papíry srovnali do jedné linií.

Tomáš ač věděl, že to Petr myslí dobře, tak měl o něj obavy. Po všem skákal po hlavě. Ale on na rozdíl od něj nemá rodinu a přítelkyni. Nechal to být, je to jeho život a rozhodnutí. Možná se obává až moc a mýlil se.

~

V tmavě modré Fabii posedával mladý operativec. Každou chvíli čekal na hovor se svědkyní. Proto si i v dlani hrál s mobilem.

Roh ku diagonálnímu rohu si přetáčel mobil s pohledem po okolí.

Měl dělat dohled. Tedy dle jeho. Chtěl mít jistotu. Ačkoli má sebou i dvě auta se čtyřmi posily.

Jedny v půlce trasy a druhé u baráku svědkyni.

Při jeho štěstí omylem pustil mobil, který mu spadl do klína. Okamžitě se ohlédl pro něj a zas si ho vzal do dlaně. Nyní již už jen bez blbost.

Během následujících pár minut mu začal vyzvánět mobil. Neznáme číslo na displeji, který však už díky koncovky znal. Tichá.

S bříškem ukazováčku tak přetáhl ikonu zeleného mobilu do strany a mobil si dal k uchu.

"Tak jak to s vámi vypadá?" Zeptal se.

"Taky Ahoj?," Začala úštěpačně. "zachvíli jsme dole..nic podezřelého na parkovišti?" Zeptala se nakonec ustaraně. Dle zvuků bylo znát, že si nejspíš něco přetáhla přes rameno.

Petr se pro sichr ještě ohlížel po okolí a hlavně po autě její kolegyně z práce, která ji měla vést. "Ne..zatím nic." Ujistil ji v jednoduše a oči měl na stopkách u hlavní brány nemocnice.

"Hlavně ať vše vyjde po másle.. už takhle mám pech.. no nic. Pak se uvidíme." Zamumlala do mobilu Tichá.

Ani Petr nestihl nic víc říct a hovor se ukončil. Sám se ještě ujišťoval, zda jen není nějaký skrat a neslyší jen ticho. Když však neviděl hovor na displeji, tak mu to došlo.