Vlastním tě

~3~ Trest

Cítila jsem že se blíží orgasmus. „Už... už budu..." vzdychala jsem, když v tom mi přilítla tvrdá facka.
„Jak mě máš oslovovat Avery." Neměla jsem dostatek energie na to odmlouvat a tak jsem poprvé vyhověla jeho přání: „Už budu můj pane." „Nebudeš. Dokud ti neřeknu nesmíš se tomu poddat. Pokud vyvrcholíš bez mého svolení přijde další trest." Zašeptal mi do ucha a vibrátor mi vrazil hlouběji. Prohla jsem se v zádech a pokusila se soustředit na něco jiného než třesoucí se nohy doslova prosící o úlevu.
Věděla jsem že to dlouho nevydržím. „Prosím můj pane!" Řvala jsem. „Co prosíš Avery. Mluv celou větou." Napomenul mě. „Prosím nechte mě se udělat." Prosila jsem. „Nebudeš odmlouvat a budeš poslouchat svého pána?" Protahoval to. „Udělám cokoli!" Zařvala jsem.
„Máš mé svolení." Ušetřil mě a pozoroval jak se zmítám ve vlnách orgasmu.
Vytáhl ze mě vibrátor a vrátil ho na své místo.
„Dnes můžeš spát tady." Chladně pronesl a opět mě v pokoji zanechal spoutanou a opuštěnou pouze se svými myšlenkami.

Znenadání někdo zaklepal na dveře. „Dále,"pronesla jsem roztřeseným hlasem a čekala na příchod dalšího trestu.
„Dobrý den drahoušku, mám teď směnu a napadlo mě že by tenhle pokoj potřeboval konečně trochu vypucovat. Nevěděla jsem že tu někdo je, omlouvám se." Objasňovala svůj příchod drobná shrbená stařenka stojící ve dveřích. Nepochybně služebná.
Jelikož jsem nebyla již delší dobu zvyklá na takovýhle přívětivý a dobrosrdečný přístup, srdce mi radostně poskočilo.
„Ne, to je úplně v pořádku... pojďte dál. Pokusila sem se usmát. V tom mi došlo že jsem ještě stále polonahá přivázána k posteli a zahanbeně jsem se začervenala.
„Ach drahá, mrzí mě co se vám přihodilo." Povzdechla si během toho co zametala roh místnosti.
„Já... já to stále nechápu... proč já?" Snažila jsem se přijít na jakékoli odpovědi avšak stařenka náhle zmlkla.
„Myslím že mu chybí matka..." ozvala se po delší době. „A to je důvod aby ničil životy mladým dívkám?" Ostře sem vyjekla načež toho litovala. „Omlouvám se, jsem jenom rozrušená." Stará dáma se usmála „Jmenuji se Mary." „Avery, těší mě." Představila jsem se a sledovala jak utírá noční stolek.
„Potřebuje lásku, ale hledá ji na špatných místech a špatnými způsoby." Pravila Mary. „Opatruj se Avery, ještě se uvidíme." Zakončila nakonec svůj proslov a opustila místnost.

Mezitím co jsem v hlavě přemítala nad tím co mi řekla, vešel do místnosti můj únosce.
Vylekaně jsem sebou trhla a prozkoumala jestli nemá nějakou zbraň.
Nevypadalo to že by mě chtěl zabít. Alespoň dnes ne.
Mlčky mě pozoroval a nic neříkal. Ticho začalo být nepříjemné a ačkoli jsem věděla že by mohl přijít trest, prolomila jsem ticho: „Mohl by si mě dneska v noci vzít ven? Prosím. Klidně spoutanou, potřebuju se nadechnout čerstvého vzduchu. Pokud se o něco pokusím, zabij mě." Čekala jsem na rozzuřené- Ne, co tě to vůbec napadlo, ale nic nepřicházelo. Namísto toho smířeně přikývl a dosěl ke mně.
Drobným klíčkem mě odpoutal od postele a dovedl ke skříni stojící na druhé straně místnosti.
„Vyber si něco nového na sebe. Takhle s tebou nikam nejdu." Pokynul a čekal než tak účiním.
„Mohl by si se prosím otočit..." špitla jsem. „Avery jsi můj majetek. Nemáš přede mnou co skrývat." Bez rozmýšlení odvětil. Hlasitě jsem si povzdechla a prohrabala se hromadou ženského oblečení. Napadlo mě jestli tohle přede mnou již nosila nějaká jeho oběť. Většina kusů musela stát pěknej majlant. Nestála jsem o to vypadat nějak obzvlášť elegantně a tak jsem vybrala nejkomfortnější overál z hedvábí.

Nepřestával na mě zírat a tak mi nezbývalo než se postupně vysoukat z mého spoceného pyžama a před jeho zrakem si navléct nový kus oblečení. „Seš nádherná." Tiše si zamumlal sám pro sebe. „Cože?" Zeptala jsem se zaraženě. „Pohni si, nemáme na to celý den." Odsekl jako bych ho přistihla při činu a po té co sem převlíkání dokončila mě hrubě odtáhl za zápeští.
Výtahem jsme sjeli do garáže kde se nacházelo nespočetné množství aut.
Popadl klíčky a odemkl nejbližší z nich.

Posadil mě dopředu vedle sebe a nastartoval. Venku již byla tma a Měsíc byl zrovna v úplňku.
„Kam to jedeme?" Optala jsem se a nepřestávala koukat na nebe.
„Chci ti ukázat jedno místo." Odpověděl aniž by spustil oči z volantu.
Celou cestu nás doprovázelo trapné ticho, které jsem neměla odvahu prolomit.
Po nějakých dvaceti minutách jsme konečně přibrzdili u srázu. Nejdříve jsem se vylekala s domněním že jsem se možná spletla a přeci jen mě chce zabít ještě dnes, ale po nějaké chvíli mi došlo že jde o něco jiného.
Sráz na kterém jsme stáli naskýtal pohled na celé osvětlené město zářící pod nočním nebem. Bylo to dechberoucí. „To je..." začala jsem. „Nádherné" doplnil mě a když jsem se otočila směrem k němu všimla jsem si že mě pozoruje. „Ano" souhlasila jsem a znovu se zahleděla na ten výhled.

„Smím se na něco zeptat můj pane?" Opatrně jsem se zeptala během toho co rozprostíral piknikovou deku na trávník pod námi. Nejdříve neodpovídal ale po delší době si povzdechl a přikývl.
„Jak se jmenujete?" Opět si dal načas před tím než odpověděl- „Nathaniel" 
Po tom co jsem tuto novou informaci vstřebala, jsem se opět ozvala- „Krásné jméno." Pokusila jsem se usmát. Otočil se směrem ke mně a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.
„Máš ráda hvězdy Avery?" Zeptal se a vzhlédl směrem k nebi. Následovala jsem jeho pohled a beze slov přikývla.
„Máma milovala astrologii." Ozval se a já v jeho hlase uslyšela bolest. „Milovala?" Hned jsem zalitovala svého dotazu.
„Umřela při autonehodě když mi bylo čtrnáct." Svěřil se tentokrát pevným hlasem.
„Nathanieli moc mě to mrzí..." pokusila jsem se ho obejmout, ale odtáhl se.
„To už by pro dnešek stačilo. Byla chyba tě sem brát. Nastup si do auta." Chladně poručil a vstal. „Ne, nikam nejdu." Vzbouřila jsem se a také se postavila. „Avery okamžitě si nastup do toho zkurveného auta." Začala mu docházet trpělivost. „Říkám že nikam nejdu. Proč musíš být takový? Chci ti pomoct." Nenechala jsem se. „Protože mi nejde kurva pomoct." Zařval a bouchnul pěstí do auta. V jeho očích sem spatřila slzy. „Avery prosím tě, nastup si do toho auta." Řekl o něco klidněji.
Vzdala jsem se a se sklopenou hlavou jsem nasedla. Zabouchl za mnou dveře a poté si sedl vedle mě.
„Nikomu o tomhle malém výletu neříkej" byla poslední věta kterou řekla před tím než mě opět hrubě odhodil a zamkl ve stísněné hnilobné místnosti s mojí spolubydlící.