Vlastním tě

~5~ Příprava

„Slíbil jsem Nathanielovi že tě trochu provedu po vile." Objasňoval James během toho co mi ukazoval každičký kus nábytku.
„Chci se na něco zeptat Jamesi..." spustila jsem. „Ovšem že chceš." Pousmál se James a pokračoval v prohlídce.
„Co dělá Nathaniel přes den, a proč..." „Proč unáší mladé dívky?" Dokončil za mě větu a poprvé se na mě otočil. „Ano" přitákala jsem.
„Není to tak jednoduché jak to zní. Nathaniel s dívkami obchoduje. Zdědil tuto rodinou úlohu po otci. Nejprve vám zajistí co nejhorší podmínky ve kterých si ověří vaší výdrž. Poté budete postupovat po dejme tomu "levlech" a bude se vám dostávat neustále většího přepychu. Až vás nakonec prodá nějakému zazobanému šedesátníkovi který za vás dá majlant." Dořekl a zaculil se. „Nezníš moc seriózně. Asi to tolik neprožíváš..." namítla jsem a podívala se jeho směrem. „Nejradši bych z téhle zkurvené rodiny a ohavného baráku vypadl a už se nikdy nevrátil... ale nemůžu tady nechat bratry..." povzdechl si. „Bratry?" Zajíkla jsem se „Myslela že máš jenom Nathaniela." „Kéžby. Nathaniel je jeden z mých oblíbenců. Mám pět bratrů. Nathaniel, George, William, Jonathan a Julius. Jsem nejstarší. Nathaniel je zhruba uprostřed. Nejmladší je Julius poté Jonathan, Nathaniel, William a George." „Páni..." zalapala jsem po dechu. „Mému bratrovi se líbíš Avery. Nevím proč ale poznám to z toho jak o tobě mluví. Seš pro něj v něčem vyjímečná. A pokud tě má rád muj bratr, pak mi nezbývá nic jiného..." Věnoval mi ještě jeden vřelý úsměv. „A hele... tady ho máme." Znenadání opět promluvil a já se podívala směrem kterým upíral svůj zrak. Blížil se k nám skoro bych řekla chlapec, poměrně pohledný. Okolo hlavy se mu kroutily neposedné černé kudrny a obličej mu protínal veselý úsměv vytvářející ďolíčky. „Ty musíš být Avery." Vytušil a před než jsem mu stihla nabídnout ruku se mi vrhnul okolo krku a věnoval mi vřelé objetí.
„Ano, to jsem já." Zasmála jsem se po dlouhé době a opětovala mu objetí. „Juliusi! Slušné vychování." Syknul James a zamračil se. „Omlouvám se bratře, víš že mám slabost pro krásné dívky." Mrkl směrem ke mně a zazubil se. Uchechtla jsem se a následovala Jamese dál po domu. Julius se k naší prohlídce přidal. „Jdeš zítra s náma na ples? Prosím že jde Jamesi!" Zaprosil Julius a věnoval bratrovi psí oči. „O čem to mluví?" Zvídavě jsem se přidala ke konverzaci. "Naše rodina pořádá každoročně ples na kterém se sejdou všechny klany z rodu mafie. Je to veliká událost a každý z bratrů si s sebou musí přivést dívku. Nathaniel obvykle chodí s jeho bývalou přítelkyní. Často se k sobě vrací. Ale pochází "z nemafiánského světa" jak by řekl a tak s tím má otec často problémy." Objasňoval situaci James... „Takže ples říkáš?" Zamumlala jsem spíše sama pro sebe „To nezní jako něco pro mě." Omluvně jsem se obrátila na Juliuse. „Ale ano! Jseš nadhérná, tátovi by ses moc líbila!" Zavýskal Julius a já se i přesto že mu muselo být minimálně šestnáct musela pousmát nad jeho dětskou radostí. „Co na to říkáš Jamesi?" Doprošovala jsem se rozumného názoru. „Nathaniel má zakázáno jakkoli se sbližovat s jeho zbožím. Nesměla by se projevit tvoje identita." Zadumal se James a nahlas si povzdechl. „O čem to mluvíte?" Znenadání se za námi ozval hluboký hlas Nathaniela. Prudce jsem sebou trhla a nemotorně se na něj otočila. „James a Julius mi vyprávěli o plesu." Poslušně jsem se přiznala a čekala na jeho reakci. „Jamesi můžeš na slovíčko?" Hrubým hlasem pronesl Nathaniel a odtáhl bratra za roh. „Můj bratr je často náladový, omluv ho. Nemyslí to zle..." Obrátil se na mě Julius a já se pousmála- „Já vím" Brzy na to se Nathaniel s Jamesem za zády vrátili a já z Nathanielova výrazu vyčetla porážku. „Zítra se mnou jdeš na ples, musíš se řádně připravit. Hned teď vyrážíme na nákupy ať se dáš trochu dohromady. Takhle tě nikam vzít nemůžu." Procedil skrz zuby a věnoval svým bratrům poslední vražedný pohled. Nevěděla jsem co přesně na to odpovědět a tak jsem jen poslušně přikývla a kývnutím hlavy se rozloučila s Juliusem a Jamesem. Opět mě posadil do stejného auta jako předešlé noci a naštvaně dupnul na pedál. „Proč mě tam bereš, když mě tam nechceš Nathanieli?" Chladně jsem se optala a čekala na příchozí facku, avšak ani fyzická ani mluvená odpověď nepřišla.
Zabrzdili jsme u, již z venku, luxusního obchodu a já tiše zalapala po dechu. „Musíme ti vybrat šaty, obuv a šperky." Objasnil Nathaniel a zmizel. Vypravila jsem se tedy na prohlídku sama. Chvíli jsem se pouze bezmyšlenkovitě brodila řadami ramínek skýtající všemožné druhy šatů vyrážející mi dech, avšak po nějaké době se přede mnou vynořil Nathaniel- „Už sem ti vybral, pojď si je vyzkoušet." Bez jakékoli známky emoce pronesl. „Neměla jsem si vybrat já?" Škemrala jsem během toho co mě vedl k šatně. Nic na to jako obvykle neodpověděl a tak sem se uraženě vkradla do kabinky kde na mě čekali černé elegantní šaty. Překvapivě se Nathaniel poměrně trefil do mého vkusu. Všimla jsem si že vedle nich postávají také černé podpatky a korunka nepochybně z pravých diamantů. Nedokázala jsem si ani představit kolik tohle všechno dohromady musí stát. Nepokryl by to ani můj celoživotní plat.

S funěním jsem se do všeho nasoukala a při pohledu na sebe ze pobaveně zašklebila. Tohle jsem vůbec nebyla já. Obvykle jsem chodila v roztrhaných lacláčích a spoceném triku které doplňovali barevné ponožky které kolikrát ani nebyly do páru. „Co tam tak dlouho děláš?" Netrpělivě se ozval Nathaniel a já strnula při uvědomění že se mu musím ukázat. „Je to valžně nutný?" Postěžovala jsem si. „Dělej." Zopakoval a já s povzdechnutím vylezla. „Kurva ty jseš tak nádherná." Byla poslední věta kterou jsem od něj slysěla...