Vlastním tě

~2~ Spolubydlící

Probudilo mě hlasité vrzání vchodových dveří. Rozespale jsem zamžourala směrem k nim a se zívnutím si protřela oči. Stál tam on. "Můj pán". „Jak si se vyspala Avery?" Se skutečným zájmem se mi pohledem zavrtal do kůže a já se v rázu zastyděla. „Tahle otázka nezní jako něco co by tě mělo zajímat." Odsekla jsem a natiskla se co nejvíce ke stěně abych od něj byla co nejdál.
V rukou žmoulal skleničku whiskey ze které již po několikáté usrkl. To pije i takhle po ránu? Pomyslela jsem si. Musí to být opravdový maniak.
„Tak kdy mě odvezeš domů?" Zkusila jsem znovu ačkoliv jsem nečekala kladnou odpověď.
Beze slov se ke mně sehnul a podal mi nějaké fotografie.
Nevěřícně jsem je uchopila a zahleděla se na ně. Byly to snímky vyhořelého pokoje. Mého pokoje.
„Tvůj domov již neexistuje Avery. Tohle je teď tvůj domov." Chtělo se mi řvát, ječet a škrábat ale došla mi slova.
„Okamžitě mě pusť domů ty zkurvenej hajzle!" Vyjekla jsem po delší době a sehnula se v domněnce že přibude další facka, avšak nic nepřicházelo.
„Je mi líto Avery. Dnes tě čeká další trest." „Klidně mě zbij zaživa a nech umřít hlady, horší už to bejt nemůže." Řvala jsem a zmítala s sebou.
„Tresty jsou závislé na tom jak moc velkého přestupku se dopustíš. A dnes se mi tvé chování ani zdaleka nezamlouvá. Mám nějakou práci. Přijdu si pro tebe později." Bez dalšího objasňování se vypaří stejně rychle jako přišel.
Hlasitě jsem si povzdechla a rozčileně mlátila do zdí okolo.
Aniž bych věděla kolik času uběhlo od doby co mě opustil, rozrazili se dveře kterými prolítla drobná zmatená dívka.
S funěním se postavila na nohy a vylekaně se otočila na mě.
„Kdo si?" Nevěřícně se na mě zadívala „A kde to jsem?" V panice se začala rozhlížet.
„Nevím toho o moc víc než ty. Jak si se sem dostala?" Snažila jsem se udržet chladnou hlavu a hledat rozumné vysvětlení pro to, že by ten maniak ukradl více dívek.
„Já... Já si vůbec nic nepamatuju. Včera jsem šla jako normálně domů ze školy, když v tom najednou u mě přibrzdila dodávka a než jsem stihla cokoli udělat nějakým způsobem mě uspali." Vysvětlovala přes pláč a mě zabolelo u srdce.
Byla rozhodně mladší než já, tipovala bych jí na osmnáct. Měla drobnou hubenou postavu, dlouhé kudrnaté vlasy a oříškové oči. Vlastně bych jí nazvala pohlednou.
„Dostala jsem se sem stejně. Což znamená že s námi pravděpodobně mají stejné úmysli." Snažila jsem se jí dostat na svou stranu a modlila se aby přistoupila. „Jak ti mám věřit?" Odsekla a schoulila se do rohu. „Myslíš že bych se dobrovolně válela v týhle plesnivý místnosti a nedostávala najíst?" Sarkasticky sem se uchechtla protože mi začala docházet trpělivost. „Nedostávala najíst?" Zhrozila se. „Ten maniak co nás tu vězní má svá pravidla či co. Za prvé, vím že si rozrušená a naštvaná, ale pokus se ho neoslovovat nadávkami. Vylila jsem si na něm vztek a pak byla o hladu. A druhé a poslední pravidlo o kterém vím- oslovuj ho pane a nezpochybňuj jebo rozhodnutí." Pokusila sem se jí ulehčit start a zadívala se na její reakci.
„jseš blázen, oba jste blázni." Zaječela. Vzdala jsem to a šla si lehnout na matraci prožralou moly. Několik hodin jsme tam tak v tichosti pouze seděli a koukali do stropu, když v tom se dvířka znovu otevřela.
Dívka se vyděšeně přitiskla ke stěně a já se zkrátka jen poddala svému osudu.
„Avery, pojď se mnou." Mávl rukou směrem k němu a já se nesouhlasně postavila a následovala ho. Zavřel za námi dvířka a mohutným svazkem klíčů je zamknul.
„Kam to jdeme?" Ptala jsem a vyděšeně stoupala po nekončících schodech. „Dovolil jsem ti mluvit Avery?" Ostře odvětil a dál jsme už pouze mlčky šli.
V rázu se nad námi objevilo dřevěné víko které můj únosce s napětím sil odklopil a vylezl ven.
Nabídl mi pomocnou ruku které sem si nevšímala a pouze svou silou se vyšvihla.
Oslepilo mě denní slunce. Jakmile jsem zaostřila v němém úžasu sem zůstala stát jako přibitá na místě. Všude okolo mě se rozprostíral saténový nábytek s pozlacenými dekoracemi a obrazy nepochybně za několik milionů. Co milionů, možná miliard.
„Kde to kurva jsem?" Vyjelo ze mě, aniž bych se přestala otáčet a obdivovat každý kus nábytku.
„Momentálně se nacházíš v obyvácím pokoji. Dům má zhruba 175 místností." Pronesl jakoby to byla běžná informace a pokynul mi abych ho následovala. Prošli sme chodbou přeplňou zlatými vázami a památečními fotografiemi, zřejmě jeho rodiny. Došli jsme ke dveřím které jedním ze svých klíčů odemknul a se mnou za zády vešel.
Strnula sem na místě. Ve středu místnosti stála obrovská rudě povlečená postel nepochybně sloužící ke všemu, jen ne spánku.

Všude okolo po zdech byly vyvěšené sexuální hračky a pomůcky z kterých mě mrazilo. Na co všechno tohle má. A proč mě sem doprdele vzal? „Na... Na co jsme tady?" Hlasitě jsem polkla a odvážila se kouknout jeho směrem. „Zlobila si Avery, a jak jsem říkal nemám rád zlobivé holky. Nadešel čas tvého trestu." Vyděšeně jsem se přitiskla ke stěně.
Uchopil mě za zápěstí a odvedl k posteli. Nebyla jsem schopná se pohnout či mu v čemkoli zabránit.
Slyšela jsem chrastění pout které vytahoval z nejbližšího šuplíku. „Na co to potřebuješ?" Zeptala jsem se roztřeseným hlasem, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Poměrně něžně mě uchopil za zápěstí a připoutal k čeledi postele.
Přistoupil ke stěně a sundal z ní věc připomínající vibrátor.
„Snad tě to naučí chovat se ke svému pánovi s úctou." Pomalými slovy pronesl a poté do mě vibrátor hrubě vrazil.