Vlastním tě

~4~ Bratr

Probudil mě řev mé spolubydlící. Zmateně jsem vstala a rozhlížela se po pokoji. Spatřila sem jí ležet schoulenou v rohu. Nejspíš se jí jenom něco zdálo a já teď budu celou noc opět pouze zírat do stropu, bez šance že by se mi ještě podařilo usnout.
Byla sem zoufalá. Nathaniel je podivný a doteď nevím co si o něm mám myslet. Sice mě unesl a zachází se mnou jako s kusem hadru, ale přece jenom cítím že někde hluboko uvnitř má dobré avšak zlomené srdce.
Byla jsem tu teprve krátce, ale už mnou zmítali myšlenky na sebevraždu.
Není šance že bych se odsud dostala, minimálně ne živá. Všechen můj dosavadní život přišel vniveč. Škola, přátelé a obnovení vztahů s rodinou.
A kvůli čemu? Kvůli tomu abych dny proseděla v téhle zatracené místnosti a přijímala tresty? Hlasitě jsem si povzdechla a setřela slzy kutálející se po tvářích.
„Nemůžeš spát?" Z rázu se ozvalo z druhé strany místnosti. Nebyl to však hlas mé spolubydlící. Byl to hlas člověka který bych pokaždé vždy poznala.
„Nathanieli?" Zmateně jsem zamžourala směrem k němu.
„Já taky ne." Přiznal aniž bych mu odpověděla. Usmála jsem se aniž bych předpokládala že to uvidí. „No nic, měl bych se ještě pokusit usnout." S funěním vstal a opět mě opustil.

Ráno jsem vzpomínala na noční podivný rozhovor s Nathanielem a přemítala o co mu šlo, když v tom se ozvala má spolubydlící- „Vím že jsme nezačaly zrovna nejlíp. Jmenuju se Barb." Napřáhla ke mně ruku a já si s ní neochotně potřásla. „Avery." Dodala jsem a pokusila se usmát.
„Co s tebou dělal? Ty víš... jak tě odvedl. Kde jste byli?" Zeptala se zvídavě a přisedla si blíž ke mně. „Já.. My... ehm" zakoktala jsem se a zvažovala jestli jí říct pravdu. Přeci jen byla ještě mladší a nechtěla jsem ji vyděsit. Ale teď jsme na stejné lodi ne? Tak by asi měla vědět všechno.
„Nevěřila by si tomu, ale nad námi je doslova palác. Je nechutně bohatej a vzal mě do takový divný místnosti. Měl tam... sexuální pomůcky a obrovskou postel a..." zajíkla jsem se „Pak mě vzal na hvězdy." Dokončila jsem větu a odvrátila od Barb pohled.
„No kurva... on to je fakt blázen. Takže palác říkáš?" Skoro natěšeně opakovala. „Tak to abych taky byla potrestána" uchechtla se „Přece jenom je to kus chlapa..." dodala.
Nemohla jsem uvěřit svým očím. Barb byla dětinská a hloupá, ale moje jediná společnice. Proto jsem s ní musela spolupracovat a přistoupit na její hru.
„Jmenuje se Nathaniel. Je zajímavý..." nenapadlo mě co víc dodat a tak sem dál nepokračovala.
Aniž by Barb stihla položit další množství otázek, do místnosti vešel Nahaniel.
„Hej ty... osmnáctko. Za mnou." Chladně pokynul hlavou směrem k Barb a otočil se na odchod.
Barb se za mnou ještě stihla natěšeně otočit a poté již spolu s ním zmizela za vrzajícími dvířky.
Hlasitě jsem si povzdechla. Co s ní asi má v plánu? Co když jí ublíží a budu tady ty dny muset protrpět s fňukající puberťačkou?
Hodiny utíkaly spolu s mojí trpělivostí. Už musejí být pryč minimálně tři hodiny.
Jako na zavolanou se dveře opět rozrazili a do nich vlítla pomlacená Barb. Rychle sem vstala a spěchala jí na pomoc Daniel mě ale stihl zabrzdit.
„Nech jí tak." Odsekl a zmizel.
Jakmile se za ním dveře zaklapli došla jsem k ní a zjišťovala jak moc vážná zranění utrpěla.
Měla pouze pár modřin a pohmožděnin. Byla jsem si jistá že mi později poví co se stalo, prozatím ale potřebovala spánek.
Odvlekla jsem jí na vlhkou matraci a tam jí nechala hlasitě oddechovat.
Po nějaké době se ozvalo zaťukání. To je divné, Nathaniel nikdy neklepá... pomyslela jsem si a rozklepaným hlasem pronesla: „Dále."
Do dveří vešel neznámý muž, skoro tak pohledný jako Nathaniel.
Nechtěla jsem promluvit jako první v případě že by snad měl podobné požadavky jako Nathaniel a tak jsem si cizince pouze změřila pohledem.
„Ty musíš být Avery..." usmál se laskavě a nabídl mi pomocnou ruku na to abych vstala.
„Těší mě." Oplatila jsem mu úsměv. „A vy jste..." opatrně jsem se zeptala a trpělivě čekala na odpověď. „Já jsem James... Nathanielův starší bratr."