Kdybych si mohl přát jedinou věc - DOKONČENO

Epilog

Když se toho pozdního, až bolestivě chladného rána Marigold dopotácel dolů na snídani v Kaer Morhen, všichni už byli v síni. Zaklínači vstávali brzo jako vždy, včetně Ciri, která se zrovna s Lambertem hádala o stopách, které během včerejšího lovu viděli venku. Roky utíkaly rychle a připadalo mu to jako včera, když po noční můře objímal její roztřesenou dětskou postavu. Teď už z ní vyrostla pořádná žena.

Jejich hádka se brzy změnila na housky poletující vzduchem, než se Vesemir s povzdechnutím postavil a praštil Lambertovu hlavu tlustou bichlí, kterou zrovna četl. Zmiják sedící vedle mladého vlka se tím velice dobře bavil.

Marigold došel ke stolu a svalil se na lavici vedle Geralta, který mu podal talíř plný jeho oblíbených věcí, co ochránil před svými bratry, než se s chutí pustil do jídla. Zatímco jedl, kožešina, kterou se chránil před chladem, mu sklouzla z ramen, ale než stihl odložit housku, Geralt ji zachytil a opatrně ho do ní zabalil, načež okolo něj položil své vlastní paže a přitiskl ho do toho úžasného zaklínačského tepla.

Geralt se sklonil dolů, dokud se jeho rty nezastavily za bardovým uchem, a zhluboka se nadechl své oblíbené vůně. Marigold se zavrtěl a pousmál.

„Víš, kdybych si mohl přát jedinou věc, bylo by to nikdy nemuset opustit naši postel," zašeptal mu do ucha, až se bard začervenal, zatímco se culil na svou snídani.

„Kdybych si JÁ mohl přát jedinou věc, bylo by to, abyste si vy dva nechávali tyhle věci na někam, kde to moje ubohé oči nebudou muset sledovat," zamručel Lambert a Ciri se rozesmála.

„Ale nechej toho, Lamberte. Vždyť jsou spolu tak sladcí. Vsadím se, že jenom žárlíš," popíchla ho, načež vlk podezřele utichnul, zatímco zmiják vedle něj něco zašeptal pro změnu do jeho ucha. Z barvy, kterou nabrala jeho pleť hned poté, si Marigold mohl dost přesně domyslet, čeho se ta připomínka týkala.

A zatímco se vlk a zmiják dohadovali, Vesemir se posadil na lavici vedle barda a odložil knihu, kterou předtím použil na Lambertovu hlavu.

„Proč si všichni moji vlci musí vybírat tak divné životní partnery?" zeptal se starý učitel zoufale a jednorožec vedle něj se rozesmál.

„Pročpak asi... měl bych dnes večer zazpívat tu baladu o jistém mladém zaklínači a královně ze vzdálené země?" zeptal se s nebezpečným zábleskem v očích a Vesemir na okamžik pobledl, než si promnul čelo.

„Nikdy jsem ti o tom neměl říkat," zamumlal, načež celou síň polilo náhlé ticho, jak se všichni zaklínači otočili jejich směrem, oči široké v překvapení. Starý zaklínač mírně zčervenal, než se zvednul, mumlaje něco o knihovně. Všechny ty páry zlatých očí se rázem otočily k bardovi, žebrající o odpovědi.

Bardův smích se rozezvonil pevnostní, zatímco sliboval, že příběh večer dopovídá. V hrudi ho hřálo, jak maličké střípky jeho srdce zapadaly k sobě, a naplňovaly ho štěstím. Těšil se na další den i na ten potom. Na den s jeho zaklínači ve studené pevnosti, i ten na stezce, kamkoliv je život zavane. Přeci jen, teď už věděli, že mají jeden druhého.