Kdybych si mohl přát jedinou věc - DOKONČENO

Kapitola čtvrtá - Geralt je docela naživu

„Kam to kráčíš?" zeptal se bard opřený o vchod do stájí.

„Marigolde," zaklínač se otočil, jeho neustále zamračené čelo se lehce narovnalo, zatímco ještě doupravil brašny na Klepnině sedle.

„To byla ale doba. Chyběl jsem ti?" usmál se, pohrávaje si s popruhem loutny na své hrudi, zatímco sledoval svého přítele.

„Hmm," dostalo se mu obvyklé odpovědi. Zaklínač vyvedl svou klisnu ven, než se vyšvihl na její hřbet a pobídl ji do klusu.

„Hej! Zpomal trochu. To mě snad nevidíš rád? Měl jsi celou zimu na to se potichu mračit," zvolal bard a přidržel si klobouk, zatímco spěchal za ním. Zaklínač neodpověděl, ale Marigold věděl, že se Geralt nejspíš jen snažil dostat rychle z města a za chvilku opět zpomalí. Přece by ho tady nenechal, ne?

„Geralte?" zeptal se bard nejistě a opět přidal do kroku. Nebyl dost rychlý. Klepna šla a šla, nesouc bělovlasého zaklínače dál a dál od něj. Cítil pomalu vzrůstající paniku a nechal klobouk kloboukem, jak se dal do běhu. Stihl se jen ohlédnout, aby viděl, jak hučka s pérem dopadá na prašnou zem, a když se otočil zpět, byl sám. Nebyla tam žádná povědomá postava. Žádné žluté oči. Žádné meče na zádech.

„Geralte?" zavolal do té prázdnoty. Připadal si příliš obnažený. Příliš sám.

Probudil se se zalapáním po dechu, čímž okamžitě přilákal pozornost jiného páru kočičích očí, jak zaklínač rychle zvednul ruce od čištění jeho chodidel.

„Sakra, bolelo to?" zeptal se Lambert, když spatřil volně tekoucí stříbro na Marigoldově tváři.

„Ne, to byl jenom sen. Nebo vzpomínka. Možná směs obojího," zavrtěl bard pomalu hlavou a viděl, jak se Lambert opět uvolnil a pokračoval v čištění jeho zranění. Aby řekl pravdu, Marigold jej skoro necítil. Bylo to, jako by nebyl ve svém vlastním těle. Jako by jej pouze sledoval odněkud z dálky. Vlastně si ani nemohl být jistý, že tohle není jen nějaké zvláštní pokračování jeho snu.

„Jak ti je?" zeptal se Lambert po chvilce a natáhl se pro čistou gázu.

„Vlastně ani nevím. Jenom... je to zvláštní. Připadám si, jako kdybych byl... někde jinde? Hodně daleko. Teď už zbývá jenom umřít a všechno bude, jak má být," pronesl nepřítomně. Prsty žmoulal okraj deky, do které byl zabalen. Když mu oči zabloudily nahoru, viděl, jak se mladý vlk snaží z obličeje setřást bolestnou grimasu.

„Je tady něco, co bych... co bychom mohli udělat?" probodl ho starostlivě pár žlutých očí až nepříjemně podobných těm Geraltovým, a snad v nějakém léty získaném reflexu se jeho rty pokusily ohnout do prázdné napodobeniny úsměvu.

„Nemyslím si," zakroutil hlavou. „Měl jsem dva roky na to se s tím smířit. Napsal jsem pár písní. Vyzkoušel nějaké lidské způsoby zapomínání. Ale teď? Už to stačilo. Snažil jsem se dvacet let. To musí být dost času i pro zaklínače. Jestli všechno, co jsem za to dostal, bylo, že na mě někdo hodí veškeré své problémy a nechá mě někde samotného pojít, tak ať," zavřel oči. Jeho obličej byl uvolněný, bez výrazu. Jenom dva pramínky téměř neustále stékající na polštář.

Slyšel Lamberta zhluboka vydechnout, udělat pár kroků, než se opět zastavil a po chvíli konečně odešel. Netrvalo dlouho, než se Marigold propadnul do dalšího snu.

...

„Drahá Ciri, nemohla byl prosím aspoň předstírat, že se snažíš soustředit?" povzdechla si Yennefer a pokusila se znovu posílit svou tenčící se zásobu trpělivosti. Ciri byla od minulého rána rozrušená a podle toho, co čarodějka zaslechla od Lamberta, si byla prakticky jistá, že se nenechavá dívka pokusila barda potají navštívit.