Kdybych si mohl přát jedinou věc - DOKONČENO

Kapitola šestá - Říkal, že jsem krásný

„Začínal jsem se bát, že se neukážeš," zamumlal Eskel, když se Geralt konečně došoural dolů k bráně. Pořád vypadal příšerně. Tmavé kruhy pod očima nepomáhaly tomu bezduchému výrazu, co se mu usadil na obličeji, a korunku tomu nasadil pomalu krvácející ret, kde si ho zaklínač rozkousal. Alespoň ho poslechl a oblékl si něco teplého.

„Tady máš," podal bratrovi balík věcí a sledoval, jak zlatým očím chvilku zabralo, než se zaostřily, a zaklínač si všechnu loveckou výzbroj upevnil na příslušná místa mechanickými pohyby, které se za ty roky spolehlivě vryly do jejich mozků. Ještě chviličku váhal, obavy o Geralta stále sílící, než se otočil a vyrazili z pevnosti pryč do rozlehlých horských lesů okolo ní.

Pod stromy bylo ticho. Bouře se uklidnila dva dny zpátky a zanechala po sobě na zemi tlusté sněhové peřiny. Zvuk jejich křupajících kroků byl jediná věc, která je po cestě provázela. Nemluvili. Jejich ústa opouštěly pouze malé mráčky jejich vlastního dechu, které se měnily na mrazivý opar v okamžiku, kdy opustily jejich těla.

Šli několik hodin. Potichu pozorovali les, stopovali zvířata, jejichž stezky byly ve sněhu snadno vidět. Několik králíků a jelena ulovili pouze pomocí šípů, než brzké zimní šero polilo svět a oni se vydali do jedné z jeskyní přichystaných přesně pro tuto situaci, než začne opět sněžit. Čekalo je tam ohniště a dost dřeva na to, aby se nemuseli bát zimy, když vytáhnou i své lůžkoviny.

Do pevnosti se vrátí zítra. Bylo bezpečnější se v horách pohybovat, když bylo slunce na obloze. Les sice pravidelně od příšer čistili a měli s sebou své stříbrné meče, ale nechat se monstrem překvapit ve tmě s jelenem přes rameno nikdy nebylo příjemné. Teprve tehdy, když se usadili u praskajícího ohně a vytáhli sušené maso i ovoce, se Eskel podíval do bratrových očích a povzdechl si.

„Takže... co hodláš teďka dělat?" zeptal se, zatímco se temnota pod bratrovým obočím prohloubila a jeho výraz opět zhořknul, i když se předtím díky pobytu venku mírně uvolnil. Přes obličej mu tancovaly mihotavé stíny a Eskel sledoval, jak se mu svaly okolo čelisti nenápadně pohybují, jak pátral po slovech, která mu tak často unikala.

„Kdybych to věděl, neseděl bych teďka tady," odsekl nakonec s naštváním v hlase, než se provinile podíval na Eskela a s povzdechnutím sklonil hlavu dolů.

„Je toho strašně moc. Mám v hlavě bordel. Tolik vzpomínek, slov, která jsem neřekl, anebo ty, která jsem řekl. Slova, který říkal on mně, a který jsem nepochopil. Některým ještě pořád nerozumím. A je toho moc..." promnul si čelo, než roztřeseně vydechl a složil ruce do klína, kde sledoval a přejížděl prsty po kousku dřeva, které našel na zemi jeskyně.

Eskel viděl, že bojuje sám se sebou. Byl si jistý, že ostatní si toho všimli také, ale nikdo z nich neznal Geralta tak jako on. Lambert ho znal jako perfektního staršího bratra. Když viděl nějaký nedostatek, sice se nebál ho vypíchnout a rýpat do něj, dokud s ním Geralt něco neudělal, ba si to dokonce užíval, ale i přes to jej vnímal jako svůj vzor a vzhlížel k němu. Takže i když Lambert věděl, že tohle Geralt podělal, a postavil se na Marigoldovu stranu, pořád věřil, že až si bílý vlk vylíže rány, tak se vrátí a všechno vyřeší, protože to je to, co Geralt v jeho očích vždycky dělal.

Pak tady byla Yennefer. Geraltova nešťastná láska. Ex, ze které se stala přítelkyně, která sice věděla trochu více o Geraltových nejistotách, ale také s ním nikdy nestrávila dost času na to, aby mu rozuměla tak, jako ostatní zaklínači. Viděla ho jako někoho, kdo ji k sobě připoutal z vlastní sobecké potřeby. Teprve teď začala doopravdy poznávat. Ne jako milenka, ale jako přítelkyně, a pouto, které se mezi nimi pomaloučku tvořilo, bylo příliš křehké na to zatěžkávat ho dalšími problémy.