Kdybych si mohl přát jedinou věc - DOKONČENO

Kapitola třetí - Omluv se mu

Další den ráno, když si byla jistá, že Vesemir spolu s ostatními kontroloval poškození jižní zdi, se Ciri konečně vydala navštívit barda. Rychle vyběhla schody, ohlížející se přes rameno a kontrolující své okolí. Nechtěla se přece nechat chytit tak blízko svému cíli.

Když se večer předtím Vesemira zeptala, zda by barda mohla navštívit, zakázal jí to. A tak se rozhodla vzít situaci do svých rukou. Nechápala, jak by někdo tak šíleně nemocný dokázal vylézt až téměř k pevnosti. Bylo jasné, že před ní něco schovávají. Nikdo s ní o něm nechtěl pořádně mluvit, nikdo nic nevěděl. A kdyby na tom byl opravdu tak špatně? Stejně jej chtěla zkusit povzbudit. Přeci jen on to dokázal pokaždé, když ji navštívil v Cintře.

Už jenom posledních pár kroků a najednou stála u dveří do Vesemirova pokoje. Zhluboka se nadechla, načež otevřela dveře a potichu vklouzla dovnitř. Byl v posteli, zabalený do tlustých dek. Když přišla blíže, nemohla zabránit zalapání po dechu. Ve studeném ranním světle vypadal jako ledová socha. Nehybný. Bledý. Připadal jí téměř průsvitný.

„Marigolde," zašeptala, zatímco se přišourala blíž a posadila se na postel vedle něj. Pod očima měl hluboké temné kruhy, jeho rty byly plné prasklin z chladu a byl příšerně hubený. A tak potichu. Jedinými známkami života byl bolestivě pomaloučký tlukot jeho srdce a sotva znatelné zvedání jeho hrudi.

Nikdy předtím jej takto neviděla. V její hlavě byl bard barevnou, šťastnou vzpomínkou plnou lásky a písně. Ne... tohle. Cítila, jak se jí do očí hrnou slzy a konečně pochopila, proč barda neměla vidět. Vypadal mrtvý.

Seděla tam s mokrým obličejem, zatímco mu opatrně odhrnula vlasy z čela a jemně pohladila známou tvář.

„Byla jsem nadšená, když jsem slyšela, že jsi přijel. Věděla jsem, že znáš nějaké zaklínače, ale nikdy jsem si nemyslela, že najdeš Kaer Morhen. Opravdu jsem si s tebou chtěla popovídat, víš?" opět složila třesoucí se ruce do klína.

„Takže se musíš probudit," zašeptala slabým hláskem, než si začala otírat slzy a postavila se.

„Už musím. Uzdravuj se, prosím..." přešla ke dveřím, a ještě jednou se otočila k posteli. Poté vyklouzla na chodbu, kde hlavou narazila přímo do Vesemirovy hrudi. Srdce jí vyskočilo leknutím až do krku, ale když starý mistr viděl její zarudlé oči, s povzdechnutím se k ní sklonil a přivinul ji k sobě v neohrabaném objetí.

„Bude zase v pořádku?" zeptala se opatrně.

„To doufám, lvíče."

...

„Geralte?" slyšel Ciri scházet schody mnohem dřív, než ji viděl. Povzdechl si, snaže se sebrat poslední zbytky energie, aby nevypadal jako chodící mrtvola.

„Ano, Ciri?" ozval se a sledoval, jak pomalu přichází až k němu. Rukama si pohrávala s lemem své tuniky, ramena měla trošku schoulená a probodla jej opatrným nedůvěřivým pohledem.

„Proč jsi mi neřekl o Marigoldovi?" zeptala se Geralt téměř ucukl při další zmínce toho jména. Očividně v téhle propadené pevnosti nebyl nikdo, kdo by jeho jednorožčího barda neznal. Sakra, ne jeho. To právo ztratil dva roky zpátky, pokud ho vůbec kdy měl. Vydechl nevědomky zadržovaný vzduch a opět si promnul lebku, která mu připadala příliš těsná.

„Ty ho znáš?"

„Samozřejmě. Přicházel každý rok, někdy i víckrát. Vždycky v Cintře zůstal tak týden," řekla probodávajíc ho pohledem a Geralt cítil další dávku viny klepat na dveře. V očích ho opět zasvědilo. Proč jenom musel být Marigold tak... všude? Starostlivý? Dobrý?