"Sakra?" ozvala se minhova reakce a já si nemohl nepovšimnout odraz záře křišťálových světel v jeho očích, tak plné života a očekávání toho, co se stane dále. Nevěděl jsem jak reagovat, jeho nejistota na tváři v spojitosti s jeho půvabným pohledem mě nutila k odpovědi. Odvrátil jsem svuj pohled zpátky na svůj tácek s letmým prohozením tří slov "neřeš to, prosím"
vzal jsem kovovou vidličku do ruky, cítil jsem, jak se minhův pohled ode mě odvrátil "dobře".
vidličkou jsem si nabral kus honzovi buchty, který měl stále na sobě pudding. začal jsem pomalu jíst, stále v myšlenkách, že jsem to dosti zpackal tou odpovědí.
zničehonic, jsem ucítil dotyk na mé tváří, "máš tu trošku puddingu" pověděl minho, mezitím co mi palcem sjížděl znečištěné místo u rtů.
mé srdce začalo běžet jako o závod uvnitř mého hrudníku. nečekal jsem takovou reakci, zrovna od minha.
potřebuji se uklidnit, mé srdce tiká jako hodiny a všechny mé myšlenky, se změnily na páru, rychle jsem stal a se slovy "omluvte mě" odběhl na záchody.
záchody smrděly typickou školní vůni, jako by na záchodě někdo vyprázdnil svůj oběd. zářivky opětně typičtě problikávaly celou místností.
rozhodl jsem se vlézt do té nejméně zašpiněné kabinky, což se mi i celkem podařilo, žel nic není perfektní a na záchodě ležely dva kusy promočených toaleťáků. neřešil jsem to, zavřel jsem panicky dveře a opřel se o zeď kabinky.
vytáhl jsem mobil a rychle napsal panu neznámému.
UNKNOWN NUMBER
13:25pm
jsi tady, prosím?
co se stalo? viděl jsem tě utíkat z jídelny
ty mě sleduješ doslova úplně všude. já tebe sledovat nemohu, protože nevim kdo jsi.
neřeš mě a pověz mi co se stalo
jenže já tě chci řešit.
prostě jsem zpanikařil, ztuhl jsem.
z čeho?? potřebuješ někoho u sebe na uklidnění?
jen.. stalo se něco, co bych absolutně nečekal, že se někdy stane
lituji toho, že jsem utekl
ale nevěděl jsem co dělat
asi chci někoho u sebe, ale vlastně nechci
jsem zmatený
ten dotek..
prostě jsem byl paralyzován.
chápu.
zobrazeno
někdo zaklepal na mou kabinku, zbrkle jsem schoval mobil do kapsy. "otevřeš mi, jisungu?" slyšel jsem velice známý hlas za dveřmi, jenž ve mně vybudil ještě větší paniku a úzkost. "minho???" vyhrkl jsem poměrně nahlas, ozvěna minhového jména se prolínala celým zachodem.
"nemusíš být paralyzovaný, kvůli někoho jako jsem já" v moment, kdy řekl paralyzovaný, jsem ztuhl na místě. "jsi v pořádku?" cítil jsem jak mi začínají téct slzy po tváři, otevřel jsem zbrkle dveře a viděl minha stát přímo za nimi.
"j-jsi to t-ty, celou t-tu dobu?" řekl jsem koktavě a vícero pocitů, a myšlenek že jsem naivní kokot, se mi minulo hlavou, jako když hodiny sedíš na místě, derealozovaný a lidi přitom chodí neustále okolo tebe, přesně tak, jsem se cítil.
"o čem to mluvíš? kdo jsem já?" přistoupil ke mně a začal mi palcem sjíždět můj obličej, aby shrnul slzy pryč z mého obličeje. "neplakej, jsem tu s tebou, můžeš mi říct cokoliv co tě trápí" pověděl s menším povzbudivým úsměvem na tváři.
"vím že jsi to ty. proč jsi mi celou dobu psal anonymně? proč bys vůbec psal někomu, jako jsem já? mám strašně moc otázek." vychrlil jsem ze sebe tyto věty v rychlosti eminema. minho se na mě podíval nechápavě, jakoby nevěděl o čem mluvím.
"to ty nejsi že..?" pověděl jsem po uvědomění a signálu nechápavého obličeje, že neví o čem mluvím. "asi tě zklamu, ale ne." v tu chvíli, kdy to dopověděl, mnou projel pocit trapnosti.
6923
ČTEŠ
Unknown number | Minsung
Fanfiction"problém je ten, že mě něco nutí mu odepisovat i když vlastně odepisovat nechci. nevím jak to dělá, je to matoucí.." Tenhle příběh není pouze texting.
