Proti přání Alfy

21

Výjev, který se mi naskytl, mi vzal slova z otevřených úst. Dívala jsem se na vysokou budovu z červených cihel, která měla alespoň čtyři patra a dvě křídla. Vysoká okna byla často s vitráží, balkony byly porostlé ovíjivou rostlinou vistárie. K hlavnímu vchodu vedla dvě ramena schodiště, u jehož paty seděli na kamenném podstavci sochy vlka, které byly tak reálné, že když jsem vystupovala z auta, čekala jsem, kdy se pohnou a seskočí dolů ke mně.

"Patriku, tenhle dům je..."

"Trochu moc?" Nadhodil.

"Naprosto překrásný. Je naprosto překrásný."

"Jsem rád, že se Vám naše rodinné sídlo líbí, slečno." Z vrcholu schodiště zazněl zvučný hluboký hlas. Sílu jeho majitele jsem cítila i bez příslušnosti ke smečce. Z jeho moci a autority se mi rozbrnělo celé tělo. Vůdce smečky, hlava mocného klanu. Nejlepší přítel a největší rival mého otce. Markof.

Žaludek se mi nepříjemně zkroutil, když se jeho oči střetly s mými. Musela jsem se přikrčit pod sílou jeho pohledu. Tohle byl Alfa. Takovou moc měl nade mnou muž, který nepatřil do mé rodinné smečky, ale já měla brzy patřit do té jeho. Každá buňka v těle mě nabádala k útěku. Měla jsem největší chuť otočit se k němu zády a vzít nohy na ramena, zbaběle utéct. Jedna jediná mozková buňka, která si zachovala soudnost a pýchu, se ale odmítala vzdát. Neměla jsem jinou možnost, než se podvolit moci muže, který nade mnou stál. Tohle mi bylo souzeno. 

"Pane!" poklonila jsem se a poté se podívala zpět na něj. Na rtech mu pohrával úsměv, který působil spokojeně. 

"Dominika, že?" zeptal se a já kývla. 

"Patriku, odveď ji do jejích komnat. Bude si chtít po tak dlouhé cestě odpočinout. Čekali jsme vás už před několika hodinami. S rodinou se setká u večeře." Dal se na odchod, když se po pár krocích zastavil a otočil zpět na syna. 

"A přijď za mnou, až ji ubytuješ, potřebuju s tebou něco probrat." 

"Ano, otče." Patrik se k němu obrátil zády, jen co otec udělal to samé, a přešel ke kufru, odkud začal vytahovat mé věci. Já stále stála na tom samém místě, jako zapuštěná do země. Byla jsem otřesená, vyděšená a všechno ostatní dohromady. Byla jsem ztracená na místě, které mi připomínalo mrtvé rodiče, ač jsem tu nikdy nebyla. Jejich společná minulost s pánem sídla mi naháněla husí kůži. 

Na rameni jsem ucítila opatrný dotyk. Otočila jsem se na Patrika, který vedle mě stál s mými věcmi v rukou. 

"Můžeme?" zeptal se mě jen a já kývla.

"Nic jiného mi ani nezbývá."

Jeho pohled zesmutněl. "Na útěk je pozdě. Je mi to líto."

Natáhla jsem k němu ruku a zmáčkla mu předloktí. Ten dotyk mi vyslal mravence do celé paže. "Nemůžeš za to. Platím za rozhodnutí svých rodičů. Pojďme. Jsem vyřízená a zvědavá."

Patrik mi nabídl rámě, já si od něj vzala jednu tašku, rámě přijala společně jsme začali šlapat do schodů k mému novému domovu.