Otec byl její velkou oporou, ale teď už tu pro ni není.
Bratr ji miluje a myslí si, že pro ni dělá to nejlepší.
Původní smečka se rozrostla, ale ona si v ní nepřipadá šťastná. Odejít ale nemůže. Kdyby odešla, ztratila by vše, co měla.
Jak dlouho s...
Zvedla jsem hlavu a zavětřila. Do nosu mě udeřila silná vůně pečeného masa. Byla tak úžasná a vábivá, že jsem téměř pustila uzdu svému sebeovládání a vydala se za ní. Při vzpomínce na to, jak to dopadlo posledně, jsem v sobě to nutkání dokázala potlačit. Neměla jsem v úmyslu udělat další průšvih, kterého bych opět litovala déle, než by se mi samotné zamlouvalo.
V kapse mi zabzučel telefon. Ani jsem se neobtěžovala zjišťováním, kdo mi to vlastně volá. V tuhle pozdní hodinu jsem neměla moc z čeho vybírat.
"Jo?" špitla jsem do telefonu, ač kolem mě nebylo na metry ani živáčka. Les byl klidný a já ho nechtěla rušit svým hlasem.
"Jsem rád, že tě slyším, Emo. Bál jsem se, že mi to nezvedneš."
"Proč bych ti to neměla zvedat, Silvestře? Nejsem na tebe naštvaná. Jen jsem potřebovala trochu času pro sebe. Nic víc. Kdybych se rozhodla odejít, rozhodně bys o tom věděl, jako první." Protočila jsem panenkami nad tím, co se asi Silvestrovi honilo celé ty hodiny, po naší hádce, hlavou. Nechtěla jsem se s ním pohádat, zase, ale on mi prostě někdy nedal na výběr. Moc dobře věděl, že mám problémy se sebekontrolou, ale i tak, jakoby neustále naschvál vytvářel spory. Jeden by řekl, že se bude chovat zodpovědněji, jakožto vůdce smečky.
"Tím jsem si právě nebyl moc jistý. Jsem sice tvůj Alfa, ale taky bratr. Nepřekvapilo by mě, kdyby ses jednoho dne prostě sebrala a zmizela."
Jo, bratr. O tři roky starší. Nebudu tvrdit, že to není divné, když je váš bratr vůdce smečky, která je mnohem víc, než vaše rodina, ale zvykla jsem si, časem. I když dostávat rozkazy od někoho, s kým jste si jako dítě hráli nazí ve vaně, a kdo se mnohdy chová, jako kdyby byl o dost lepší, než vy, je někdy vážně na palici. To se pak neudržím a vznikají hádky, jako ta dnešní.
"Silve, buď v klidu. Už jsem vychladla a vracím se domů." Za nic se ale omlouvat nebudu, chtěla jsem dodat, ale nakonec jsem radši slova polkla a zůstala zticha. Nechtěla jsem přilévat olej do ohně.
"Dobře, fajn. Uvidíme se doma." Ukončil hovor a já zastrčila mobil zpět do kapsy. Pak jsem se naposledy zhluboka nadechla nočního lesního vzduchu a vydala se k místu, kde jsem nechala zaparkované auto.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Odemkla jsem, vlezla na místo řidiče a než jsem nastartovala, zavřela jsem oči a zaposlouchala se do půlnočních zvuků lesa. Přála jsem si tam zůstat a nikdy neodejít. Ale musela jsem poslechnout svého Alfu. Silvestr by mě našel, ať bych se vydala kamkoli, a pak bych měla mnohem větší problém, než to, že nerespektuji jeho výběr mého celoživotního partnera.
Otevřela jsem oči, povzdechla si a konečně nastartovala. Vážně jsem se nechtěla vracet domů za bratrem a jeho perfektní snoubenkou, kterou mu otec stihl vnutit, ještě než zemřel. Ale neměla jsem, kam jinam jít. Má smečka byla vážně tím jediným, co jsem na tomhle světě měla.
