Proti přání Alfy

26

Piškoty a mléko mě ani zpola nedokázaly zasytit, ale služebná, která kuchyni měla ten večer na starost nám odmítla vydat cokoli jiného. Když mi "nebylo" nejlépe, neměla jsem si dávat nic, co by mohlo mému stavu ještě přihoršit. Taková hloupost. Vždyť tělo si stejně vždy řekne, po čem zrovna touží a to je pro něj to správné, no ne? Tuto teorii razila má matka, když jsem byla ještě malá. Až do její smrti mi to říkala pokaždé, když jsem byla nemocná, nebo jsem se necítila nejlépe. A já se tímto jejím moudrem řídila až dodnes. Se služebnou jsme se ale nechtěli dohadovat ani já, a dokonce ani Patrik. Když jsme opustili křídlo, ve kterém byla jídelna i kuchyně a vydali se do křídla, kde jsem měla své komnaty já, Patrik mi tiše přiznal, že ženy v kuchyni se bál už jako malý kluk. Prý ho vždy plácla vařečkou přes prsty, když se snažil dostat do sklenice sušenek. 

V pokoji, který se stal mým zeleným útočištěm, jsem se svalila na postel, ještě než Patrik stačil zavřít dveře. Peřiny byly měkké a chladivé. Ideální pro mou rozpálenou kůži, která netoužila po ničem jiném, než se ztrhat z mého těla a ustoupit tak hebké vlčí srsti. 

Patrik zůstal stát u zavřených dveří a s pažemi založenými na prsou si mě prohlížel. 

"Nemůžeš se dnes proměnit, je mi líto." 

Zvedla jsem k němu pohled a nechápavě se zamračila. Tělo mě svědilo, a miniaturní šaty jakoby se ještě zmenšovaly. "To snad ne?!" Posadila jsem se a začala zkroucenou paží, do které jsem chytala křeče, chňapat za zády po zipu.

"Je to takové nepsané pravilo. První noc u nové smečky se nemůžeš proměnit. To až na společné honu."

Odfrkla jsem si. "Já nejsem zrovna na ta pravidla, víš."

"Už jsem si to tak nějak stihl poskládat dohromady, ale přes tohle, obávám se, vlak prostě nepojede. Všude venku je hlídka. Nenechají tě ani opustit hlavní schody. Tohle je věc, kterou doopravdy nemůžeš porušit, Emo."

Zírala jsem na něj stejně, jako před několika minutami na tu nebohou ovčí hlavu. V koutku duše jsem doufala, že si ze mě utahuje, protože pokud ne, tak jsem měla co dělat, abych zarazila proměnu včas. Poslední, co jsem chtěla, je zničit svou nově nabytou džungli. Čím víc jsem se ale Patrikovi dívala do tváře, tím větší úzkost mi stahovala vnitřnosti a vyvolávala ve mně lehkou vlnu paniky. On. To. Myslel. Vážně. 

"Musím do studené vany!" Vyhrkla jsem a vyskočila na nohy. Ty se pode mnou zakymácely a nebýt Patrika, skončila bych na všech čtyřech, a to by v tuto chvíli mé situaci rozhodně nepřispělo. 

"Co?" Patrik nechápal.

"Studená voda. Zastaví přeměnu." Vyštěkla jsem na něj a už mě táhl do koupelny, kde otočil kohout se studenou vodou a ta začala prýštit do prostorné vany. Skopla jsem z nohou lodičky na nízkém podpatku a strčila do vody nohu. Po celém těle mi přeběhla husí kůže. Voda byla ledová. Kudy mnou proběhl chlad, horko pod kůží se zmírnilo. Fungovalo to. Jako obvykle. 

Zatnula jsem zuby, zapřela se dlaní o Patrikovo rameno a vyhoupla do vany i druhou nohu. Vody tam bylo lehce nad kotníky, a já se přesto musela přemlouvat, abych se posadila. 

Tři, dva, jedna a devět desetin, jedna a osm desetin... odpočítávala jsem dobu do ponoru. Kdybych nebyla v tak svízelné situaci, mohlo by to působit vtipně. Teď to bylo spíš pitomé. Neměla jsem moc času. A tak mě nakonec do sedu zatlačil Patrik, který si všiml mého zdráhavého postoje k ledové vaně. 

Zadek v minišatech a holá stehna plácla do hladiny vody a mráz mi pohltil celé tělo. Paže mi vystřelily k hrudníku a objala jsem se ve snaze udržet si vnitřní teplo. Přesto jsem se klepala jak ratlík a doufala, že to zabere, přeměna se otočí na patě, odejde do nedohledna a já budu moct vylézt, zabalit se do teplého županu a ještě teplejší peřiny a přečkám tak až do rána, jen na zbylých piškotech a mléce. 

Ale mé prosby nebyly zcela vyslyšeny. Jako obvykle. A tak jsem v té vaně seděla několik desítek dlouhých nekonečných minut, třásla se po celém těle, a u mě seděl Patrik a vyprávěl mi příhody z dětství v tomhle ohromném sídle, kde se člověk mohl ztratit, ani nevěděl jak. Jeho hlas mě uklidňoval, konejšil vlčici pod mou kůží a zastavil její touho prodrat se na povrch a roztrhat mou lidskou schránku. 

Když mě pak nad ránem Patrik vedl do postele, zabalenou do teplého županu, cítila jsem k němu vděk. Zase. Ač mě téměř neznal, udělal pro mě za těch pár dní mnohem víc, než Sabina, která byla součástí mé rodiny několik let. Cítila jsem se bezpečně. Skoro jako doma. Ač díra, která mi zůstala v hrudi a mysli poté, co jsem se vzdálila natolik, že jsem ani hlas bratra už neslyšela, byla obrovská. 

Usínala jsem s touhou po obrovské snídani a pocitu tlap bořících se do hlíny.