Otec byl její velkou oporou, ale teď už tu pro ni není.
Bratr ji miluje a myslí si, že pro ni dělá to nejlepší.
Původní smečka se rozrostla, ale ona si v ní nepřipadá šťastná. Odejít ale nemůže. Kdyby odešla, ztratila by vše, co měla.
Jak dlouho s...
„Cože?" Rukou jsem se zapřela o sedadlo řidiče, abych neupadla.
„Dnes přijede Patrik. Tvůj budoucí partner." Zopakoval Silvestr. Jeho hlas jsem slyšela ale jen vzdáleně. V hlavě jsem měla zmatek.
„Myslela jsem, že mám ještě čas."
„Čas na co? Vymyslet, jak se tomu vyhnout?" Silvestr už byl opět uvolněný a stál naproti mně s rukama složenýma na prsou. Důstojný a chladný.
„Třeba. Prostě nevím, jestli jsem na to připravená." Můj hlas zněl tiše a dutě. Nejhorší noční můra, která mě kdy mohla potkat, se právě stala skutečností. A pokud jsem nechtěla skončit v nemocnici poté, co mi někdo, kdo mě najde v bezvědomí na chodníku, zavolá záchranku, tak jsem neměla jinou možnost než postavit se té můře čelem.
Přesně jak Silvestr odhadl, strávila jsem celé dopoledne ve svém pokoji. Nejprve jsem přerovnala celou skříň a potom jsem skončila v posteli a zírala do stropu. Přesně jak pravil můj vševědoucí bratr. Čuměla jsem do zdi a minuty utíkaly. A jak se blížil čas oběda, a já slyšela, jak Sabina s Klárou rachotí v kuchyni, bylo mi čím dál hůř. Musela jsem na vzduch.
Když jsem procházela kolem otevřených dveří do Silvestrovy kanceláře, houkla jsem na něj, že jdu jen na zahradu a už jsem vycházela dveřmi ven do zamračeného dne. Zastavila jsem se na terase, zavřela oči, zvedla tvář k nebi a zhluboka se nadechla. Hlava, která se mi ještě před několika okamžiky točila, a žaludek, který se nepříjemně kroutil, se zklidnili.
Posadila jsem se na schod, sundala si boty a zabořila prsty do chladné trávy. Rosa, která ještě nestačila zmizet, mě zastudila a po těle mi naskočila husí kůže. Sepjala jsem dlaně a lokty si opřela o kolena. Rty jsem přitlačila k otvoru mezi spojenými dlaněmi a zašeptala: „Přeci se nemůžu provdat za někoho, koho jsem v životě neviděla."
Zvedla jsem se na nohy a rozešla se po trávníku za dům. Nohavice kalhot jsem měla nasáklé rosou a nohy jsem měla ledové, ale nezastavila jsem, dokud jsem nedošla k plotu. Tam jsem se opřela o dřevěné laťky a zadívala se na potok, který za pozemkem tekl. Mírná voda tiše zurčela a zklidňovala můj zrychlený tep. Tohle jsem na tomhle místě milovala. Tahle chladná dopoledne, tichou vodu, nohy mokré od orosené trávy. Kvůli tomuhle jsem nechtěla odejít. Tady jsem vyrostla a tady jsem to milovala. A zůstala bych tu i s bratrem a rodinou jeho ženy. Ale s mužem, kterého neznám?
V okamžik, kdy jsem na něj pomyslela, bouchly před domem dveře od auta, otevřely se dveře na terasu a k uším mi dolehl Sabinin hlas.
„Už jsou tady, Emo. Pojď domů!"
Naposledy jsem se podívala na plynoucí vodu a pak se vydala směrem k domu. Na schodech jsem sebrala boty, a aniž bych se namáhala s jejich obouváním, vyrazila jsem po terase ke dveřím. Mokrá chodidla zanechávala na dřevě otisky a mě to rozveselilo. Zvedlo mi to, doteď pochmurnou, náladu. Ne ale na dlouho. Udělala jsem další krok, uslyšela zvuk otevírajících se dveří, a když jsem tím směrem zvedla pohled, dívala jsem se na neznámého muže.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
