Passerine [CZ překlad] ✓

Bonus | Smuteční holubice

BONUS | SMUTEČNÍ HOLUBICE

o rok později

⋅⋆━━━━━≫⋆⋅☆⋅⋆≪━━━━━⋆⋅

V poloprázdné posteli se probouzí starý muž. Před rokem by strávil zbytek dopoledne zíráním do stropu a sledováním stínů táhnoucím se nad jeho pokojem. Bolely by ho ruce (zimou, věkem, steskem) a snažil by se nedívat na prostor vedle sebe, kde dříve ležívala. Teď tu není a už nikdy nebude a tahle myšlenka mu kdysi stačila k tomu, aby ho přiměla promarnit rána a odpoledne, dokud si ho spánek znovu nenašel přesně tam, kde ho zanechal.

Ale to bylo před rokem.

Tohle je o rok později.

Starý muž vstane z postele, probudil se před většinou města. Natáhne na sebe těžký kabát a pomalu sestupuje dolů ze schodů. Jeho staré klouby proti tomu pohybu zaprotestují, ale on sestupuje dál, krok za krokem, protože má práci a má v úmyslu ji vykonat dobře. Vyrazí ke dveřím, pak jimi projde a pak kráčí dolů po cestě do malebného malého květinářství jeho sousedky. Na dveřích visí cedule, ale starý pán ji ignoruje a vydává se na zahradu za obchodem.

Čeká na něj studna obklopená květinami. Žádné z nich nezvadly. Ne pod jeho dohledem.

Starý muž zvedne konev – starou a rezavou, stejně jako on sám, pomyslí si. Ale udržuje zahradu jeho sousedky při životě a to stačí.

• • •

O rok později vzduchem zahvízdá sekera, než s ostrým prasknutím rozštípne poleno na dvě části. Tubbo sebou vlivem zvuku škubne, jako vlivem mnoha ostatních věcí. Zavrávorá s roztřeseným výdechem a zavře oči, dokud tato chvíle nepomine. A pomine, protože k tomu dojde vždycky, i když si už myslí, že to bude trvat věčně. Ale toto je pravda, kterou se musel za uplynulý rok naučit: nic netrvá věčně. Všechno pomine, v dobrém i zlém.

Zavrtí hlavou a vyčistí ji od vzpomínek. Pak se vrátí ke své práci. Popadne další poleno. Ještě jednou se rozmáchne.

„Tubbo!"

Otočí se a očima nalezne svou sestru, která k němu přichází s úšklebkem a košíkem v náručí.

„Udělala jsem k obědu sendviče," řekne a na zem mezi ně položí košík.

„Se šunkou?" zeptá se Tubbo a opatrně opře sekeru o hromadu dříví, které naštípal. „A s vejci..."

„...usmaženými do křupava, přesně tak, jak to máš rád," dokončí jeho sestra s protočením očí. Za tím gestem není žádná zlomyslnost. Je tam jenom láska. „Já vím, já vím."

Do jednoho se zakousne. Ještě je teplý z trouby.

Jeho sestra ho tiše pozoruje, jak jí.

„Je to špatný?" zeptá se. „Nedala jsem tam příliš mnoho soli?"

„Ne," řekne Tubbo a natáhne se pro další. „Je to tak akorát."

• • •

O rok později se dva cestovatelé vydají do údolí. Aby vzdali svou úctu, jako to udělali mnozí před nimi. Cestou míjejí malé pomníčky, květiny, dárky a upomínkové předměty, které zanechali truchlící, ale do očí je uhodí největší svědectví smutku. Tyčí se uprostřed údolí, po jeho stranách už šplhají modré kosatce: socha růže ze zlata, její okvětní lístky, listy a trny nesou jména všech, kteří bojovali a zemřeli, nebo bojovali a žili, v tom, co by historici nazvali Bitvou v Modrém údolí.