Passerine [CZ překlad] ✓

6. | Mé dlaně a prsty stále páchnou benzínem

ŠEST | MÉ DLANĚ A PRSTY STÁLE PÁCHNOU BENZÍNEM

⋅⋆━━━━━≫⋆⋅☆⋅⋆≪━━━━━⋆⋅

Tubbo věděl, že se tentokrát žádné velké proslovy konat nebudou. Namísto nich utvořili ponurou řadu jako duše čekající u bran do podsvětí – kde by se setkali buď s odsouzením, nebo se zproštěním viny. Jediným zvukem bylo unavené mumlání a tiché údery, jak přeživší vojáci královské armády shromažďovali do vozů vše, co z jejich tábora zbylo. Zranění i mrtví byli opatrně položeni do postelí ze sena s přikrývkami, které zakrývaly jejich nejhorší zranění; marná zdvořilost pro armádu, která teprve den zpátky spatřila něco mnohem horšího. Během jejich včerejšího pátrání našli několik dalších přeživších, ale jak se Tubbo obával, zpátky nosili převážně mrtvoly. Někdy ani ne celé tělo. Někdy jen ruku, či nohu. Jediný pramen ibiškově růžových vlasů. Vrásčitou ruku stále svírající zakrvácený meč. Několik dobrovolníků zůstalo v údolí, aby pokračovalo v deprimujícím hledání, ale pro většinu královské armády – včetně Tubba – nadešel čas jít domů.

Domov. Odešel teprve před pár týdny, ale sotva si jej ve své hlavě dokázal představit. Zdálo se mu, jako kdyby všechno před válkou byla nejasná, neznámá relikvie uchovaná za zamlčeným sklem. Ač se na něj Tubbo tiskl sebevíc, viděl jen mlhavé záblesky toho, co se za ním skrývalo: roztříštěnou vzpomínku na tiché město, malý domek na jeho okraji, jeho rodinu... Do války odešel uprostřed noci a na nočním stolku jeho sestry zanechal jenom narychlo naškrábaný dopis, ve kterém vysvětlovat, kam jde a co chce dělat. Ochráním tohle království. Ochráním tebe. Dumal nad tím, jestli by ho ještě stále poznala, když se nepoznával ani on sám. Nebylo to ale, k čemu rodina je? Neměla ho znát, i když – zvláště když – se ve svém vlastním těle cítil jako cizinec?

Tubbo naklonil hlavu nahoru k nebi a nechal si slabými slunečními paprsky zahřát končetiny. Včera v noci přišla otřesná bouřka, ale její jediné stopy se dnes nesly ve znamení kapek rosy lepící se na trávu a bahna pod Tubbovými botami. Ze svého snění se probral tím, že se otřásl.

Bylo tu víc práce, která se musela udělat.

Vždycky tu bylo víc, co udělat.

Tubbo se pomalu proplétal kolem rušného houfu lidí a vozů a pomáhal, kde mohl – přivázal krabice se zásobami, nakrmil koně a zkontroloval jejich uzdy, napravil něčí závěs na paži. Cokoliv, co ho udrželo při pohybu. Cokoliv, co ho rozptýlilo od hlodavého pocitu v jeho útrobách. Přes rameno se odhlédl na údolí za nimi a očekával, že uvidí vojáka v zelené uniformě, znovu oživeného pomstou, jak se směrem k němu po sutinách plazí, ale kolem něj nezbývalo nic jiného než otevřený prostor a hejno ptáků, které nad nimi líně kroužilo. Mrchožravé vrány nebo supi – na tom nezáleželo. Dnes na ně čekala skvělá hostina.

Tubbovy oči instinktivně klesly níž. A tehdy je uviděl.

Obyčejný povoz tažený koňmi; nerozeznatelný od těch ostatních s výjimkou dvou lidí, kteří nad ním stáli jako truchlící u hrobu: král a generál, sdílející své utrpení. Tubbo ve své hrudi pocítil zvláštní bolest, když si uvědomil, kdo přesně se v tom povozu nacházel, s kým přesně se to loučili. Tubbo sledoval, jak se král nad povoz naklonil, jako kdyby se tam k mrtvému chystal přidat. Ale pak se odtáhl, jeho ramena se chvěla a ruce měl zaražené hluboko v kapsách. Tubbo přemýšlel, jestli se mu také třásly. Na okamžik to vypadalo, že by se mohl generál ke králi natáhnout, ale místo toho vytáhl něco ze své vlastní kapsy a naklonil se do povozu. Když se odklonil, jeho ruce byly prázdné a nehybné.