Kapitolku věnuji LiaFee (♥ sakra...tu tvoji knihu by měli vydat :D)
V domě bylo ticho a tma. Jediné co bylo slyšet, bylo spokojené oddechování členů rodiny. Ráchel se probudila s divným pocitem. Vylezla z postele, vzala si župan, a potichu vyšla z pokoje. Zdálo se jí, že slyší tiché vrčení, ale i přes to, že prošla celým domem, nenašla zdroj zvuku. Zavrtěla hlavou, aby se zbavila toho divného pocitu, a vydala se do svého pokoje. Jenže u dveří se zarazila. Nevspomínala si, že by v pokoji rozsvicovala. Pomalu došla ke spínači a chystala se zhasnout. Jenomže jakmile se spínače dotkla, ocitla se v lese před starou opuštěnou chatou. Cosi jí donutilo vejít dovnitř. Vykročila k chatě a po cestě se pořezala o větve stromů a trny keříků, které jí staly v cestě. V chatě bylo vlhko a spoustu pavučin. Nábytek vypadal, jako by se měl co nevidět rozpadnout. ,,Pojď sem Selestie,"vábil jí kdosi šeptem do sklepa. Nevyslovil přímo její jméno, ale Ráchel přesto tušila, že mluví o ní. Připadalo jí to jaksi známé. Ten hlas, jméno,... Ráchel se bála, ale tělo si dělalo co chtělo a tak sešla schody. Nikoho však neviděla. Už se otáčela a pak najednou vyjekla. V rohu místnosti vedle schodů byla postava v kápi. ,,Připrav se na špatné časy Selestie. Užívej si dokud to jde. Brzy se všechno změní,"zašeptala ta osoba varování. ,,Kdo jste?"zeptala se Ráchel nahlas. Osoba v kápi zvedla hlavu a Ráchel se naskytl pohled na velké děsivé černé oči (neptejte se mě, jak ty oči v ty tmě viděla xD):,,Lepší otázkou je...kdo jsi ty?"
Ráchel se prudce posadila. Byla na posteli ve svém pokoji. Klepala se a byla úplně spocená. Opatrně se nohama dotkla země a došla k vypínači. Natáhla ruku, konečky prstů se dotkla vypínače a...nic. Nestalo se vůbec nic. Ráchel se rozesmála a zavrtěla hlavou. Byl to jen sen. Nemohla uvěřit, že na chvíli pochybovala. Rozsvítila. Stejně už neusne. Její zrak si chvíli přivykal světlu a když jí nedělalo problém mít oči normálně otevřené, podívala se do zrcadla, aby zhodnotila svůj stav. Hned toho ale litovala. Nezmohla se na nic víc, než na slabé vyjeknutí. V zrcadle byla ona. To ale nebylo nic divného. To, co jí vyděsilo, bylo to, že měla ve vlasech zamotané větvičky a po těle měla zaschlou krev a dlouhé šrámy, na kterých se pomalu začali tvořit strupy. Nohy měla špinavé od hlíny a na dlaních měla slabou vrstvu prachu. A její oči...její oči byly velké...děsivé...černé. Zavřela oči a pak je znovu otevřela. Všechno bylo stejné, jenom oči byli zase zbarvené jako obvykle. Teď už stoprocentně neusne!
Tak tu máte takovou kradší, ale velice důležitou kapitolku. ;))
V mediích jsou ty oči :D
