Nebýt sám (HP FF, adventní kalendář)

Bonus

Opatrně se protáhl a spokojeně se pousmál. Ani si nevzpomínal, kdy se naposledy tak dobře vyspal. Cítit vedle sebe teplo druhého těla a slyšet pravidelný dech bylo příjemnou změnou od obvyklého chladu a ticha. Většinou si to nepřipouštěl, ale samota ho trápila. Trochu se přetočil, aby se dokázal na Severuse podívat, ale tak, aby neztratil kontakt s rukou majetnicky mu spočívající na hrudi. Severus stále klidně spal a on si ho tak mohl nerušeně prohlížet.

Severus nebyl krásný, určitě ne navenek. Vzhledem k tomu, jak dlouho ho Lucius znal, věděl, že nebyl o nic hezčí ani když byl v pubertě, ani pak, když ho přešel uhrovitý věk. A teď, když mu bylo téměř šedesát let, už změnu k lepšímu nikdo nemohl čekat. Lucius se ušklíbl, když si uvědomil, že ze Severusova nosu by se daly udělat dva a že by mohl vraždit těma temnýma očima.

Sakra, proběhlo mu hlavou, když si uvědomil, že byl nachytán.

„Veselé Vánoce,“ vyhrkl do ticha, aby odvedl Severusovu pozornost od svého průzkumu.

Severus cosi zavrčel, Lucius si nebyl jistý, jestli to bylo přání dobrého rána, veselých Vánoc nebo blízké smrti, ale nechal to být, když se k němu druhý muž naklonil a zajal jeho ústa v pomalém polibku.

„Možná bys mohl rozbalit svůj dárek, než budeme pokračovat,“ zavrčel Severus, když se trochu odtáhl, ale nepřestával rukama přejíždět po bledém těle, které mu bylo tak ochotně vydáno napospas.

„Dárek?“ zopakoval Lucius se směsicí překvapení, zvědavosti a nevole.

„Hm,“ zamumlal Severus a natáhl se k nočnímu stolku, kde vedle Luciusovy  spočívala i jeho hůlka. Ten pohled ho přiměl lehce se pousmát. „Když s někým trávíš Vánoce, je obvyklé mu něco darovat,“ protáhl, než tu věc přivolal a podal Luciusovi, který ho propaloval zvláštním pohledem.

„No tak se na to…“ začal Lucius zvědavě, když z temně zeleného papíru vymotával malou lahvičku. „Lubrikant?“ vyhrkl, když zahlédl nápis na štítku. „Jak jsi věděl, že…“ nechal otázku vyznít do ztracena. Sice spolu právě leželi v posteli, ale ještě se necítil na to, aby přiznal své city nahlas.

„Nevěděl,“ připustil Severus a znovu mávl hůlkou. „Kdyby to nedopadlo, dostal bys jen toto.“ Přistrčil Luciusovi druhý balíček.

„Parfém?“ podivil se Lucius a zamyšleně lahvičku studoval. Přivoněl. „Tu vůni znám,“ zamumlal zadumaně. „Ten jsem používal snad ještě v Bradavicích,“ vyhrkl, když si konečně vzpomněl, odkud tu vůni může znát. Lahvička byla jiná, ale vůně pořád stejně příjemná. „Myslel jsem, že ho přestali vyrábět,“ přiznal a zkoumavě se zadíval na Severuse, který se tvářil samolibě.

„Chceš říct, že si i po těch letech pamatuješ parfém, který jsem používal? Nebo je to náhoda?“ zeptal se Lucius zvědavě a propaloval Severuse pohledem, který jasně říkal, že nemá zkoušet lhát.

„Jsou věci, které se nezapomínají,“ pokrčil Severus rameny a snažil se tvářit, že o nic nejde, ale napětí z jeho těla zmizelo, až když se na něj Lucius usmál a rychle se naklonil k polibku, než se natáhl pro vlastní hůlku.

„Tak ať to máme za sebou,“ vydechl, když podával Severusovi temně zelenou dárkovou tašku se stříbrnou mašlí a stříbrný balíček se zelenou mašlí.

Pobaveně sledoval, jak Severus spokojeně přimhouřil oči.

„Mnohem lepší, než ty rudozlaté dárky od Pottera,“ zavrněl a opatrně nahlédl do tašky. „Vidím, že nejsem jediný s dobrou pamětí,“ uchechtl se, když uviděl láhev své oblíbené whisky, kterou rád popíjel, kdykoliv se vyskytl na Malfoyově panství, ale sám si ji kupoval pouze velmi výjimečně, protože její cena mohla směle konkurovat měsíčnímu nájmu slušného bytu. Byl si jistý, že i pro Luciuse to musel být citelný zásah do rozpočtu a o to víc si toho gesta vážil. „Myslím, že máme plán na večer,“ zkonstatoval a odložil tašku i s lahví, aby mohl rozbalit druhý balíček.

„Moje oblíbená autorka. Jak jsi to –“ zarazil se, když uviděl Luciusův ohromený výraz. „Nevěděl jsi to,“ zkonstatoval a snažil se přijít na to, proč se Lucius najednou červená. Sledoval ho přimhouřenýma očima. „Luciusi?“ zavrčel, když druhý muž uhnul pohledem.

„Eh,“ odkašlal si Lucius poněkud nemalfoyovsky. Na vteřinu se zamyslel, jestli má říct pravdu nebo tvrdit, že to byla náhoda. Vzpomněl si, kam je před dvaceti lety zavedly lži a nedůvěra. Znovu už ne, rozhodl se. Vztyčil hlavu a usmál se na Severuse. „Ty knihy jsem napsal já. Pod pseudonymem, který nikdo nezná, samozřejmě.“

Lucius si užíval překvapení na Severusově tváři a když ten zavrčel, že tohle snad nemůže být náhoda a vrhl se na jeho rty, dal mu v duchu za pravdu. Tohle nemohla být náhoda. Musel to být osud, který se rozhodl, že ani jeden z nich už by dál neměl být sám.