Kouzlo Vánoc

4. kapitola

Za tu dobu, co Grindelwalda znal, se naučil rozeznávat jeho nálady se stoprocentní úspěšností. Laikovi by mohlo připadat, že je jeho přítel konstantně vytočený, nespokojený, arogantní a odměřený. S jeho vypočítavýma očima, které působily, že vás neustále soudí, sevřenými rty a povytaženým obočím k tomuto závěru ani nebylo těžké dojít. Brumbál však věděl, že v některých případech to byla jen maska, kterou si Gellert z pohodlnosti nasazoval a ve skutečnosti byl v dobrém rozpoložení. Nyní si však byl Albus jistý, že zuří.

Oči se zúžily do planoucích štěrbin a s hlavou mírně nakloněnou jako šelma z něj vyloženě šla hrůza. Po chvíli mlčení zasyčel: „Vzteklý pes?!" Brumbál lehce zvednul dlaně a smířlivým tónem odvětil: „Odpusť, nevěděl jsem, že tu jsi. Byl to jenom vtip, nemyslel jsem to vážně. " Polovičatě se usmál a dodal: „Když už, tak spíš připomínáš rozezleného medvěda, kterého někdo vzbudil ze zimního spánku." Jeho pokus o odlehčení situace se však zcela minul účinkem. Gellert se ještě víc naježil a vyprskl: „To mi chceš říct, že se bez JEDINÉ zmínky vyplížíš z domu, celé dopoledne se někde potloukáš s tímhle NICKOU, budeš mě před ním shazovat a ještě si myslíš, ŽE TO VYŽEHLÍŠ TÍMHLE UBOHÝM POKUSEM O VTIP?!"

To už Albus věděl, že jde do tuhého, nevěděl však, jak ze situace hladce vykličkovat. Zažil přítelův hněv, to ale vždy mířil na někoho jiného. A nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že ho na sebe přivodí něčím takovým, jako je sraz s Elfiasem. Zmateně svraštil čelo: „Tak co chceš, abych řekl? Mám se ti ještě jednou omluvit? Neměl jsem v plánu se vrátit tak pozdě, jenomže jsme se trochu zapovídali a já zcela ztratil pojem o čase. Původně jsem myslel, že se vrátím, ještě než se probudíš, nebo tě zastihnu u snídaně. Ale i kdyby, jenom jsem se sešel se svým kamarádem, abychom si popovídali. Navzdory tomu, že můžeš být podrážděný, že jsem ti nenechal vzkaz, nechápu, pro– tak počkat, ty ses o mě bál?"

Gellertovi se zlostně rozšířily nosní dírky: „Tak poslouchej, prostě jsem nevěděl, KAM jsi najednou zmizel. A s tvou potrhlostí jsem nemohl s jistotou říct, jestli ses šel jenom projít, někoho zabít, někdo tě unesl nebo ses prostě spontánně vydal na šílenou výpravu! A beztak, to, že se s někým jdeš sejít, by mě fakt nenapadlo, protože na veškeré sociální aktivity tu máš mě!"

Při tom lehkém náznaku strachu a majetnickosti se Albus nedokázal rozhodnout, jestli ho daná situace trápí nebo vzrušuje. Rozhodl se však své emoce upozadit a především zkusit rozkol urovnat. „Já vím, že od toho mám tebe, jenom jsem prostě potřeboval... trochu jiný druh konverzace, chápeš?"

Tento výrok byl však očividně dalším polínkem, které nechtěně přihodil do sálajícího žáru Gellertova hněvu. Ten jen přimhouřil oči a se smrtícím klidem odvětil: „A to jako myslíš jak?"

Albus už si vyloženě zoufal: „No, já jsem samozřejmě v tvé společnosti rád, to na tom nic nemění, vždyť jsem byl celé svátky s tebou, to je snad dostačující důkaz. Jenom někdy prostě potřebuju svou vrbu, svou studnu a nechci tě tím zatěžovat. Elfiase znám tak dlouho, že je na mé nálady zvyklý a nemusím se strachovat, že u něj ztratím tvář. Pochop, přeci jenom nechci, abys mě viděl jako toho nicku, který kdysi v jedenácti letech nastoupil do Bradavic, brečí po mamince a je absolutní psychická troska."

Mezi chlapci se rozhostilo ticho, jež přerušoval jen šum padajících sněhových vloček. Albus zahanbeně sklopil zrak. Na jazyk se mu dralo jedno slovo za druhým, nedokázal je však smysluplně poskládat. Ani nevěděl, čím by vlastně začal. Jeho chmurné úvahy náhle přerušil rychlý pohyb Grindelwaldovi ruky. Zlehka vyjmul hůlku z vnitřku kabátu a s prázdným výrazem s ní ladně mávnul. Albus vytřeštil oči a chtěl vykřiknout, jenže bylo pozdě. Objevil se záblesk světla a jeho přítel byl pryč.