Kouzlo Vánoc

7. kapitola

Nebohý Albus byl s rozumem v koncích. Bylo to, jakoby se jeho nejkrásnější představa a nejhorší noční můra rozhodly odehrát ve stejnou chvíli. Kdyby mu někdo někdy řekl, že dobrovolně oddálí líbání s Gellertem, vysmál by se mu, ale v tuto chvíli stál víc o odpovědi než o rty jeho přítele, jakkoliv absurdně mu to znělo. S velkým vypětím vůle tedy Grindelwalda zastavil: „Ještě počkej."

To už se Gellert rozhořčil a jeho emoční chvíle pominula: „Tak co je zase?!" Albus se však nedal a se svraštěným obočím odvětil: „Nějak nechápu, proč ses rozhodl, že mi strčíš jazyk do krku po tom, co jsi zjistil, že jsem člověk, nad kterým normálně ohrnuješ nos." Grindelwald protočil oči a s výrazem; skvělé, teď se rozhodneš mluvit, odvětil: „Já se pro to nerozhodl po tom, co jsem zjistil, že jsi pošuk, ty moulo. Jen jsem ti chtěl ukázat, že to na mých citech k tobě nic nezmění." Brumbál se chtěl už už zeptat, o čem se to u Merlina baví, a jestli to znamená, že k němu cítí to samé, co on. Pak se však rozhodl, že Gellerta už déle trápit nebude, odevzdaně si ho přitáhl za klopu kabátu a políbil ho.