Kouzlo Vánoc

6. kapitola

V noci se  Albus neustále převaloval. Nedokázal přestat myslet na to, co mu paní Baggshotová řekla. Po hodinách neklidných úvah se s povzdechem zvedl a spěšně na sebe natáhl tlustý vlněný svetr. Věděl, že pokoušet se o spánek nemá cenu, proto se rozhodl, že se trochu projde. Když otevřel dveře, předsíní se prohnal mrazivý vítr a chlapec na chvíli zaváhal. Neklid však převážil nad obavou z prochladnutí, a tak si jen odevzdaně dopnul kabát až ke krku, vrazil ruce do kapes a vyrazil ven. Chlad se mu zakusoval do tváří a kalhoty od pyžama měl po chvíli celé mokré, odhodlaně však kráčel dál. Až když se mu podařilo vyjít z města na nedaleký kopec, usoudil, že se může zastavit. Měl tuto vyhlídku rád a chodil sem vždy, když toho už bylo moc. Nikdo kromě Elfiase o ní nevěděl, byl si proto jistý, že zde může v klidu sedět, aniž by ho kdokoliv rušil. Než se však mohl pohroužit do svých starostí, jeho pohled upoutal temný obrys několik stop od něj. Chvíli tam jen zaraženě stál, avšak poté s bušícím srdcem vytáhnul hůlku a zašeptal: „Lumos."

Bledé světlo se rozlilo po okolí a ozářilo postavu sedící na kameni. Byl to Gellert.

Albus se prudce nadechl a hůlku upustil. Než však dopadla na zem, Gellert ji elegantně zachytil a upřeně se na svého přítele zadíval. Zlehka se vyšvihl na nohy, a aniž by oční kontakt přerušil, hůlku mu jemně vtiskl do ruky. Když se jejich prsty dotkly, Albusovi se v břiše rozlétli motýli.

Chvíli tam chlapci jen stáli v tichu, když najednou Gellert uchopil Albusovu tvář a dlouze ho políbil. Rty měl chladné a mrazem i lehce popraskané, Brumbál však nic z toho nevnímal. Měl pocit, že za chvíli asi omdlí. Mísilo se v něm tolik emocí, že měl pocit, že každou chvíli musí explodovat. Po chvíli, která trvala snad léta, se jemně se z polibku vyprostil a nadechl se, aby něco řekl, Gellert ho však umlčel: „Tady ne." Propletl si s Albusem prsty a za oslňujícího záblesku je oba přenesl.

Jakmile se Brumbálovi přestaly dělat mžitky před očima, všiml si, že se nachází v malé dřevěné místnosti, které vévodila omšelá pohovka, řada rozličných nástrojů na zahradu a komínky zaprášených knih. Chvíli si interiér zmateně prohlížel, zatímco se stále snažil zpracovat, co se právě stalo. Gellert zvolna přešel k pohovce a s elegancí jemu vlastní se na ni posadil, jakoby se nechumelilo. Jemně svému příteli pokynul, ať se k němu připojí. Albus však nedokázal vyplodit jednu kloudnou myšlenku, natož aby přiměl své tělo k pohybu. Po chvíli se tedy Grindelwald s povzdechem opět postavil a rozvážně k němu přistoupil: „Hádám, že ti dlužím vysvětlení."

To Brumbála probralo. „Prosím tě, ty děláš, jako bys zmizel bez vysvětlení, nechal mě celý den bloumat po Godrikově dole, málem mi přivodil infarkt, překvapil mě na místě, o kterém jsem ti v životě neřekl a pak mě políbil," odsekl. „Docela bych ocenil, kdybys mi laskavě vysvětlil, kde jsi byl a proč s– "

„Byl jsem u Elfiase doma," skočil mu Gellert do řeči. Albus na něj vytřeštil oči a veškerá další slova se mu zadrhla na jazyku. Vzmohl se jen na přiškrcené: „Cože?" Grindelwald si podrážděně povzdechl: „Kdyby sis laskavě sednul na tu pohovku, rád bych ti to vysvětlil." Brumbál se strnule posadil a nevěřícně svého přítele pozoroval, zatímco si chlapec odkašlal a spustil.

„Takže, poté, co jsem odešel– "

„Myslíš, dramaticky se přemístil za oslňujícího záblesku s hereckým výkonem aspirujícím na Oscara?"

„Hele, jestli mi do toho budeš skákat, nic ti vysvětlovat nebudu!"

„No dobře, už mlčím."

„Nemohl jsem přestat myslet na to, že se s Elfiasem scházíš, protože s ním můžeš řešit věci, který se mnou údajně ne. Než jsem si to však hodlal vyřídit s tebou, rozhodl jsem se navštívit jeho. Chtěl jsem zjistit, v čem je kompetentnější znát tvé pravé pocity, obzvlášť když se jedná o takového ubožáka."

Albus zalitoval, že se kdysi o Elfiasově adrese zmínil, neboť si dokázal představit, jak se musel jeho spolužák cítit, když se mu rozzuřený Gellert objevil v pokoji.

Grindelwaldovi se najednou zadrhl hlas a veškerá ležérnost byla ta tam: „Chtěl jsem vědět, co je tak rozličné na vztahu nás dvou a vás dvou. Zeptal jsem se ho, jakého Brumbála zná on. Řekl mi, že jeho Brumbál nejí Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak od té doby, co snědl příchuť zvratek. Že si rád zalévá slaninu karamelem. Vždy, když dostane úkol, ho prý udělá už ten den, a když dostane B, trucuje celý večer. Pak prý pochoduje po nebelvírské věži ve flanelovém županu a chlupatých pantoflích a špulí rty. Naznačil, že ho dost trápí rodinné vztahy, víc mi toho však prozradit nechtěl. Řekl, že mám jít na vyhlídku nad Godrikovým dolem, kam prý chodíš, když tě něco trápí. Myslel jsem, že si vymýšlí, protože jsem o tom místě nikdy neslyšel a už vůbec ne ve spojení s tebou. Pak ses tam ale objevil a mně došlo, že tě možná vůbec neznám."

Poslední slova prakticky zašeptal. Brumbál jen zarytě mlčel. Místo posměchu, kterého se obával, kdyby Gellert zjistil všechny jeho výstřednosti, se v Grindelwaldově tváři zračil smutek a ublíženost.

Chvíli bylo ticho, pak Gellert nasucho polkl: „Proč jsi mi všechny ty věci tajil a nic z toho ani náznakem neukázal? Ty– ty mi nevěříš?"

Ta bolest, se kterou tu větu pronesl, Brumbálovi málem zlomila srdce. Uchopil přítele za tváře a něžně ho pohladil palcem: „Ovšemže ti věřím, o tom nesmíš vůbec pochybovat. Musíš ale pochopit, že než jsme se poznali, patřil jsem přesně mezi ty snaživé knihomoly, kterými ty pohrdáš. Co to povídám, patřím mezi ně furt, když zrovna nejsem s tebou! To, že jsem dostal tu možnost se nazývat tvým společníkem, mi dovolilo být někým jiným, než... no, mnou. A já nehodlal přijít o to, co jsme si vybudovali. Copak by ses se mnou bavil dál, kdybys zjistil, že jsem podivín v papučích, který jí slaninu s karamelem?"

Gellert chvíli přemítal a pak odvětil: „Máš pravdu, to asi ne." Albus ztuhnul, Grindelwald však pokračoval dál: „Na mluvení by moc prostoru nebylo." Na tváři se mu při tom pomalu rozlil úsměv a chystal se Brumbála políbit podruhé.