Kouzlo Vánoc

5. kapitola

K Batyldě se vrátil, až když se začalo stmívat, neboť se po celý zbytek dne snažil přijít na to, kam se mohl Gellert ztratit. Prošel snad všechny jejich oblíbené skrýše, přesto nenašel žádnou známku toho, že by se tam jeho přítel byť jen na okamžik objevil. Když se celý promrzlý a unavený převlékal v předsíni, snažil se způsobit co možná nejméně hluku. Nestál o to, aby musel Batyldě vysvětlovat, co se stalo. Ráno bude muset s pravdou ven, ale zatím se jen toužil zachumlat do huňaté deky a oddat se spánku. Nepochyboval však, že ho čeká bezesná noc.

Gellertova prateta jakoby vycítila, že je něco v nepořádku a během chvíle se objevila ve dveřích vedoucích do chodby. Starostlivě naklonila hlavu na stranu a opatrně se zeptala: „Albusi, kde je Gertík?". Když jeho přítele takto oslavila poprvé, málem mu vypadly oči z důlků a musel se hodně přemáhat, aby nevyprsknul smíchy. Grindelwald ho však počastoval smrtícím pohledem, který sliboval, že jestli se o tom byť jen slůvkem zmíní, nebude váhat sáhnout do Nepromíjitelných kleteb. Nyní ho však Gellertova přezdívka nepobavila ani náznakem.

„Já– totiž my...my– " Albuse zradil hlas a ruka s šálou mu bezmocně sklouzla podél těla. Batylda k němu opatrně přešla a konejšivě ho pohladila po rameni. „Co kdyby sis odložil to mokré oblečení, já udělala čaj, a ty bys mi řekl, co se stalo?"

Po chvíli už seděl s kouřícím hrnkem v rukou a uvažoval, co má říct, neboť sám vlastně nechápal, co se stalo. Postarší žena na něj však netlačila. Pomalu přešla k ušáku a vzala do rukou pletací jehlice. Vlídné ticho brzy vyplnil šum odvíjející se vlny a nit se pod jejími prsty jen míhala. Albus si odkašlal: „Myslím, že jsme se pohádali, ale vlastně nevím proč." Batylda po něm střelila jedním okem, nepřestávala však plést. „Sešel jsem se s jedním klukem, kamarádem... nic zvláštního, prostě jsem si chtěl popovídat. Gellert nás viděl a neskutečně zuřil. Nechápal jsem, co ho tak podráždilo. Tedy, chápal jsem, že se zlobí, bez vysvětlení jsem zmizel a zapomněl na čas. Ale stejně! Copak si myslí, že bych jen tak zmizel a nic mu neřekl? A pak ještě ke všemu bez jakéhokoliv slova zmizí sám. Pochopil jsem, že mu má schůzka očividně nebyla po chuti, ale nemůže mu přeci tak vadit, že jsem se sešel s mým jediným kamarádem. Byl jsem s Gellertem celé svátky, tak proč takhle vyvádí kvůli jednomu dopoledni stráveným s Elfiasem?"

Když skončil, složil hlavu do dlaní a bezradně si promnul oči. Celý den s ním cloumal strach, avšak když tak seděl a celou situaci si zpětně přehrál, víc než cokoliv jiného pociťoval zlost nad Gellertovou labilitou. Ani už nebyl schopný říct, jestli je v právu nebo ne, což ho štvalo ještě víc. S povzdechem si přejel dlaněmi po zátylku. Chvíli jen prázdně koukal do stolu, najednou však uslyšel sérii přidušených zvuků. Zmateně kouknul na ženu sedící v křesle, které se k jeho překvapení smíchy třásla ramena.

Batyldě v očích poskakovaly veselé jiskřičky, když pronesla: „Ach, vy kluci a ta vaše majetnickost..." S úsměvem potřásla hlavou a opět začala poklidně kmitat jehlicemi. Chlapec na ni hleděl celý tumpachový, tuto reakci nečekal.

„A-ale Gellert je někde venku sám, copak se o něj nebojíte?"

Grindelwaldova prateta odložila pletení a konejšivě se na Albuse podívala: „Broučku, neznám větší primadonu, než je můj drahý prasynovec, a právě tě přistihl s jiným chlapcem. Jestli do toho ještě připočítáme fakt, že jsi mu o té schůzce neřekl, a svým způsobem vás přistihl, je vskutku k podivu, že před svým přemístěním nic nerozmetal."

Brumbál zrudl ještě víc: „Chcete snad říct– " Batylda po něm hodila vševědoucí pohled a odešla do své ložnice.