Mezi dvěma světy

1.

Večerní vánek ochlazoval těžký vzduch po odpoledním pražení slunce, které hřálo celý den. Pomalu již začínal podzim, ale i přesto bylo večer ještě příjemné teplo, při kterém člověku stačila pouhá mikina či lehký svetřík, který zakryl nahé paže. Pomalu se stmívalo a na obloze se začaly objevovat první hvězdy, které se nemohly dočkat toho, až je opět nějaký člověk uvidí a ocení tak jejich krásu.

Jeden z takových lidí byla právě Emma, která na hvězdy čekala každý večer, když mohla. Od doby, co bydlela na kolejích na nové škole, objevila místo, kam nikdo v tento čas nechodil a kde mohla nerušeně pozorovat nejen hvězdy na obloze, ale také město, na které bylo naprosto dokonalý výhled.

Pod sebou měla položenou starší deku, kterou měla již několik let, což se na ní trochu podepsalo, ale i tak zatím neměla v plánu koupit si novou, jelikož zatím jí sloužila dobře a připomínala jí staré časy. Vedle sebe měla položenou termolahev s ovocným čajem, kdyby jí náhodou byla zima a také odložený svetr, který by si mohla případně později obléknout.

Těchto pár věcí jí naprosto stačilo k tomu, aby spokojeně a nerušeně mohla sledovat hvězdy. Položila se jako obvykle na záda a když konečně našla pohodlnou polohu, v kapse jí zavibroval telefon.

„Sakra," zavrčela nad tím, že ji někdo ruší a vytáhla telefon. Na obrazovce zářilo jméno jejího dlouholetého kamaráda Chandlera, kterého Emma znala už od svých 6 let. Přejela prstem po displeji a jakmile si telefon přiložila k uchu, ozval se hrubý hlas, který už tak dlouho znala.

„Eh, kde jsi?" ozvalo se z reproduktoru, aniž by ji prvně pozdravil. „Ahoj, tak jako obvykle, Chandlere," prohodila trochu naštvaně, protože sem chodila už nějakou dobu a její kamarád si to stále nedokázal zapamatovat, což ji neskutečně štvalo, ale nijak to dál nekomentovala.

„Potřebuješ něco?" zeptala se zvědavě, protože obvykle, když volal v tuto dobu, tak potřeboval odvoz domů, protože si stále nebyl schopný udělat řidičský průkaz. Vždy na to reagoval tím, že má přece ji, tak k čemu by mu zatím byl.

„Říkal jsem si, jestli nechceš dnes něco podniknout. Dlouho jsme takhle nikde nebyli, tak mě napadlo, jestli nemáš čas. Je pátek, víkend před námi a ty určitě nemáš nic v plánu, kromě sledování těch svých telenovel," řekl Chandler a Emma by se vsadila, že při slově „telenovela" se zašklebil. 

„Jasný, můžeme. Mám tě vyzvednout nebo někde dáme sraz?" reagovala na jeho podnět. Emmě se zrovna dnes nikam mezi lidi nechtělo. Měla mastné vlasy učesané do drdolu a celkově byla ráda, že měla chvíli klidu pro sebe.

„Bezva!" zaradoval se Chandler, „vyzvednu tě osobně u tebe na pokoji. Dám ti čas hodinku, aby ses připravila." Emma si pro sebe povzdychla a souhlasila. Než stačila cokoliv říct, Chandler hovor típnul a z reproduktoru se ozvalo pípání. Podívala se na čas, bylo 19:30 a cesta zpět na pokoj jí zabere něco okolo 20 minut. Takže sebou musela hodit.

Do své plátěné tašky naskládala svetr i s termolahví a přehodila si ji přes rameno. Deku si napůl přeloženou přehodila přes paže a obětovala poslední pohled na výhled, který si tak zamilovala. Povzdychla si a vydala se na cestu.

Na pokoji bydlela spolu s Ashley, která se líbila Chandlerovi. Emma se s ní moc nebavila a maximálně s ní prohodila pár slov, když odcházela z pokoje nebo do něj vcházela, ale bylo to z pouhé slušnosti. Ashley byla typická dívka, která si užívala mejdany a balila kluky. Emma jí dala přezdívku Barbie, nejen kvůli tomu, jak vypadala a jak se oblékala, ale také proto, že měla nejspíš místo mozku plastovou kuličku.