Mezi dvěma světy

3.

Chandler seděl na kraji postele a zíral na telefon. Rukama si promnul obličej, jako by tím mohl setřít nejen únavu, ale i tíhu viny, která na něj dopadla po včerejšku. Displej jeho telefonu zůstával prázdný. Žádná zpráva od Emmy. Žádné vyčítavé emoji, žádné dlouhé věty plné zloby – nic. A právě to nic ho bolelo nejvíc.

„Proč jsem takovej idiot?" zamumlal si pro sebe. Položil telefon vedle sebe a zabořil hlavu do dlaní. Hlavou se mu honily vzpomínky na včerejší noc. Emma tam seděla, sama, a on ji prostě nechal být. Ashley ho přitahovala už dlouho, to si musel přiznat, ale Emma? To byla jeho Emma. Ta, která ho znala lépe než kdokoliv jiný. Ta, která vždycky zůstala, i když si všichni ostatní našli důvod odejít.

Ale pravda byla taková, že Emma neznala všechno. Nikdo neznal všechno.

Chandler věděl, jak vypadá navenek. Usměvavý, bezstarostný kluk, který baví ostatní. Vždycky první na večírku, ten, kdo najde správná slova, kdo rozesměje každého, kdo potřebuje rozveselit. Dokonalý. To bylo slovo, kterým ho lidé popisovali. Ale pod tím vším byla temnota, o které nikdo nevěděl. Ta, která se probouzela, když zhasla světla a on zůstal sám se svými myšlenkami. Ta, která ho nutila hledat rozptýlení v dívkách, které si sotva pamatoval. Ta, která mu našeptávala, že nikdy nebude dost dobrý.

„Nemůžu být slabý," zašeptal, jako by si tím mohl dodat sílu. To byl jeho problém. Slabost pro něj byla nepřípustná. Kdykoliv se cítil na dně, našel způsob, jak to skrýt. Vtipem, úsměvem, nebo večírkem, kde se mohl utopit ve falešné euforii. Ale teď už to nefungovalo. Emma byla jeho kotva, a včera ji zklamal.

Vstal z postele a rozhodl se, že si udělá kávu, možná by ho mohla po včerejšku trochu nakopnout. I přestože včera moc alkoholu nepil, bolela ho hlava. Když se vrátil s uvařenou kávou v ruce, posadil se ke stolu a snažil se vymyslet způsob, jak by se mohl Emmě omluvit. Napsat zprávu? Zavolat? Představoval si, jak by to mohlo probíhat.

Vzal si telefon do ruky a vyhledal si Emmu. Emmin kontakt byl na vrcholu seznamu, ale žádná správná slova ho nenapadala. Otevřel chat a napsal první zprávu: „Emmo, promiň za včerejšek." Během okamžiku ji zase smazal. Nebyla to dostatečná omluva.

Vyťukal druhou: „Hej, vím, že jsi naštvaná, můžeme si promluvit?" Ale smazal i tu.

Nakonec telefon položil na stůl a promnul si oči. Displej telefonu zčernal a Chandler zoufale přemýšlel, jak svoji chybu může napravit, nakonec ho napadlo, že bude nejlepší, když za ní půjde a osobně se jí pokusí omluvit.

Když dorazil ke koleji, čekal ho další problém. Dveře otevřela Ashley. Chandler se snažil skrýt znechucení, které se mu objevilo na tváři, když ji viděl. Ještě včera by byl rád, že s ní může trávit čas, ale dnes... dnes byl její přítomností otrávený. Nebyl na ni zvědavý, ne po tom, co se stalo.

Ashley se na něj usmála tím svým zářivým úsměvem, který vždycky působil, jako by všechno bylo přesně podle jejího plánu. „Chandlere," protáhla jeho jméno a opřela se o rám dveří. „Co ty tady?"

„Hledám Emmu," odpověděl rychle, aniž by se snažil být zdvořilý. Přelétl očima přes její rameno, ale Emma nikde nebyla.

Ashleyina tvář na okamžik ztuhla, jako by nečekala, že jeho odpověď bude tak přímá. Vzápětí se ale vzpamatovala a nasadila svůj typický bezstarostný výraz. „Emmu?" zopakovala a jemně se uchechtla. „Netušila jsem, že dneska něco plánujete. Myslela jsem, že po včerejšku bude ještě trucovat."

Chandler přimhouřil oči. „Je na pokoji?"

Ashley si zastrčila pramen vlasů za ucho a trochu se narovnala. „Ne, odešla. Šla na vyhlídku." Její hlas byl sladký, ale přitom v něm znělo něco, co Chandler nedokázal přesně určit.