Mezi dvěma světy

4.

Emma pozorovala Chandlera, který kráčel po její levé straně. Když se podíval na město pod nimi, jeho výraz byl klidný, ale Emma věděla, že to byl jen další z jeho dobře nacvičených výrazů. Za ty roky se naučila číst mezi řádky, a v poslední době to, co viděla, ji znepokojovalo.

Proč se muselo všechno tak změnit? pomyslela si a stáhla si rukávy svého svetru přes dlaně. Když si vzpomněla na rozhovor, který právě proběhl, pocítila směs zklamání, vzteku a smutku. Chandler se přiznal, že ji zklamal, a dokonce jí řekl, že má problémy sám se sebou. Ale co to všechno znamenalo? Vážně se snaží změnit, nebo to byla jen další prázdná slova?

Cesta zpět do kampusu probíhala v tichu, ale nebylo to úplně nepříjemné. Slunce už bylo vysoko na obloze, listí kolem cest zářilo barvami a lehký vánek občas přinesl vůni vlhké země. Emma si všimla, že Chandler několikrát otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pokaždé se zarazil.

Možná se bojí, že řekne něco špatného, pomyslela si Emma. Bylo by to poprvé, co by Chandler zvažoval svá slova? Představa, že si konečně uvědomil následky svých činů, ji uklidnila. Ale ne natolik, aby se cítila lépe.

Zpátky na kampusu se Chandler zastavil a otočil se k ní. „Chceš jít na oběd?" zeptal se tiše. Jeho obvyklá jistota byla pryč. Emma přikývla, i když si nebyla jistá, jestli chce být ještě déle v jeho společnosti. Přesto cítila, že kdyby odešla, všechno by zůstalo nevyřešené.

Usadili se v jedné z malých restaurací poblíž kolejí. Emma si objednala těstoviny, Chandler jen polévku. To bylo zvláštní – obvykle měl obrovský apetit. Ale dnes sotva jedl.

„Díky, že jsi se mnou ještě tady," řekl najednou Chandler, když Emma přejížděla vidličkou po talíři.

„Proč bych neměla být?" odpověděla suše.

Chandler se na chvíli odmlčel. „Myslím, že jsem ti dal dost důvodů, proč bys mě mohla nechat být."

Emma na něj upřela pohled. „Jo. To jsi dal," odpověděla upřímně. „Ale... zatím tu jsem."

Chandler se trochu pousmál, ale v jeho očích byl stín něčeho jiného. „Slibuju, že se budu snažit to napravit," řekl. „Můžeme začít dneškem. Uděláme něco, co bude jen o nás. Tak, jako to bývalo."

Emma si přitáhla talíř blíž a začala pomalu jíst. Chtěla mu věřit. Chtěla si myslet, že tenhle rozhovor něco změní. Ale pravda byla, že si nebyla jistá, jestli je Chandler schopný udělat ty změny, o kterých mluví. Přesto se rozhodla mu dát šanci. 

Zbytek dne strávili v parku poblíž kampusu. Chandler navrhl, že si koupí kávu a projdou se, a Emma souhlasila. Mluvili o starých časech, vzpomínali na základku, na hloupé vtipy, které si vyměňovali, a na ty nekonečné letní večery, kdy svět ještě nebyl tak složitý.

Na chvíli to bylo skoro jako dřív. Chandler vypadal uvolněněji, dokonce se několikrát opravdu zasmál, a Emma si na chvíli dovolila věřit, že možná opravdu může být všechno v pořádku.

Když slunce začalo zapadat, Emma se zastavila u lavičky a otočila se k němu. „Dnešek byl dobrý," řekla tiše. „Ale to neznamená, že je všechno vyřešené."

Chandler přikývl. „Já vím. Ale děkuju, že mi dáváš šanci to napravit."

Emma se pousmála. „Tak to nezvorej." Pak si zvedla kabelku na rameno a zamířila zpátky ke kolejím. Chandler ji sledoval, dokud nezmizela za rohem. A poprvé za dlouhou dobu měl pocit, že má šanci to napravit.

Emma nervózně přešlapovala ve svém pokoji, kde se hromadily poznámky, zvýrazňovače a otevřené sešity jako němá připomínka jejího zvyku nechávat věci na poslední chvíli. Na stole před ní stál hrnek čaje, už dávno studený, a na nástěnce visel rozvrh. Zítra bylo pondělí, což znamenalo první hodiny týdne a ona se snažila dohnat vše, co během posledních dní odložila. Vždycky si říkala, že příště začne dřív, ale ten den zatím nikdy nepřišel.