Starkovic Sourozenecká Dvojka [ ff Bucky Barnes]

Kapitola 5.

O týden později:

Za ten týden se nic moc nestalo. Na Avengers a život s nimi jsem si už skoro zvykly jsou prostě fajn. Noční můry mě ale bohužel neopustili a připadalo my že se to zhoršuje.

Je 8:37 ráno a já si zas prohlížím ten "strašně zajímavý" strop. Ano zase noční můra a ano o tom co jsem dělala. Vztanu, protáhnu se a mířím i s oblečením do koupelny. Po vysprchování a oblečení se mířím do jídelny. Výjdu ze dveří a přede mnou se táhne Nat. Přidám do kroku a doběhnu jí.
Rose: „ dobré ráno"
Nat: „ dobré ráno i tobě"
Rose: „ jak ses vyspala"?
Nat: „ celkem to ušlo a ty"?
Rose: „ taky tak. Hele nechtěla bys odpoledne s Wandou někam zajít"?
Nat jen chvíli přemýšlela a hned odpověděla.
Nat: „ můžeme jít do kavárny jenom dva bloky od sud" jen jsem souhlasně kývla a šli jsme dál. Došli jsme až do jídelny kde byly všichni.
Rose: „ dobré ráno"
Nat: „ dobré ráno"
Všichni: „ dobré ráno"
Tony: „ jdete trochu pozdě palačinky už budou skoro pryč"
Wanda: „ kdyby jsi je skoro nesnědl ty sám tak by jim jich zbylo o něco víc" namítal Wanda trochu naštvaně. Položila jsem jí ruku na rameno a ona se na mě otočila.
Rose: „ to neva já moc hlad nemám" podívala se na mě trochu smutně a trochu i naštvaně ale nakonec kývla. Nat si vzala dvě palačinky a já tu jednu zbývající. Když jsme dojedly tak jsme si ještě povídali než tu zábavu přerušil Tony.
Tony: „ Rose mohla bys na okamžik" podívala jsem se po všech a můj pohled se hned vrátil k Tonymu.
Rose: „ jasně" zvedl se a já ho následovala. Šli jsme mimo jídelnu do jeho kanceláře.
Tony: „ něco mě napadlo" když to dořekl tak se na mě jen koukal s úsměvem ale můj tázavý pohled ho donutil znovu mluvit.
Tony: „ napadlo mě že by jsme si mohly připomenout dětství hlavně ty. Co ty na to? Půjdeš do toho"?
Rose: „ ráda a kdy"? Byla jsem hodně šťastná možná si vzpomenu kdo jsem byla před Hydrou.
Tony: „ dnes pojedeme na jedno místo" hned my spadl úsměv dnes jsem měla jít s holkama ven nechci ani holky a ani Tonyho naštvat.
Rose: „ Tony promiň ale dnes už něco mám"
Tony: „ ale no tak to se dá snad přeskočit prosím moc tě prosím neodmítej mě" škemral a škemral. Dokonce použil i psí oči  a na to se nedalo říct ne.
Rose: „ tak fajn kdy vyrážíme"? Vítězně zajásali a já se jenom usmála.
Tony: „ ve dvě. Ani nevíš jak jsem rád že jsi na to kývla" jen mě obejmul a odešel a já jsem musela jít za holkama jim to nějak vysvětlit. S pomocí F.R.Y.D.A.I. jsem je svolala k sobě do pokoje.
Nat: „ tak co se děje"? Sedli si naproti mě na postel.
Rose: „ já.. nemůžu dneska jít s vám do té kavárny promiňte my to"
Wanda: „ proč co se stalo"?
Rose: „ Tonyho napadlo že bych si měla trochu připomenout dětství a proto dnes někam jedeme ale nevím kam" holky byli. Byli šťastné nevím proč.
Rose: „ proč jste tak šťastné"? Podívali se na mě jak na úplnýho pitomce.
Wanda: „ možná si konečně vzpomeneš jaké jsi měla štěstí a hlavně si vzpomeneš na Tonyho" byla jsem šťastná ale to hned přerušil strach. Co když si nevzpomenu? Co když zažiji stejnou bolest jako když jsem si vzpomněla na Buckyho? Co když se něco pokazí?.... A tak dále a tak dále.
Nat: „ hej jsi v pohodě"? Vytrhla ně z přemýšlení a já se na ně podívala.
Rose: „ jo jsem nebojte" usmála jsem se a ony taky.
Wanda: „ no nic jdu vařit"
Nat: „ a já ti jdu pomoct" stouply si a chtěli odejít ale já jsem je ještě zastavila.
Rose: „ nechcete pomoct"?
Wanda: „ ne my to zvládneme" dořekla to a odešli. Lehla jsem si na záda ale nechtělo se my spát jen jsem pozorovala znovu strop a přemýšlela nad snem co se my zdálo. Po chvíli mě z přemýšlení vytrhly dvě zaklepání. Že by byl už oběd? Asi těžko bylo moc brzo. Řekla jsem "dále" a hned po té vešel narušitel. Byl to Bucky. Sedla jsem si zpátky a opřela žádá o pelest postele.
Bucky: „ ahoj neruším tě"? Řekl s nadzdviženým obočím a s polo úsměvem.
Rose: „ víš že jo? Mám tu něco rozdělanýho" řekla jsem a všymla jsem si že mu úsměv zmizel a začal být nervózní.
Bucky: „ tak... j-já tě teda nechám a.." nenechala jsem ho to dokončit protože jsem se začala smát.
Rose: „ Bucky dělám si z tebe srandu. Jasně že mě nerušíš pojď klidně dál" řekla jsem se smíchem ale on byl hodně naštvaný.
Bucky: „ tak po tomhle se my sem už nechce. Nemůžu uvěřit že jsem ti znovu na to skočil" řekl trochu naštvaně a svraštil obočí.
Rose: „ ale no tak nech toho byla to jenom sranda" usmála jsem se a pokynula hlavou ať jde do vnitř. Vešel a sedl si naproti mě a jen koukal. Nic víc nic míň.
Rose: „ ammmm Bucky děje se něco" pousmál se a začal mluvit.
Bucky: „ ne ale teď kvůli čemu tu jsem. Slyšel jsem že dnes se Starkem jedeš si připomenout dětství"
Rose: „ já je uškrtím to ti řekly holky že jo"?
Bucky: „ holky ne ale Tony jo" zarazila jsem se. Proč by mu to říkal Tony.
Bucky: „ ptal se mě co má dělat kdyby sis na něho vzpoměla a začala tě bolet hlava. Samozřejmě že jsem se hned zeptal proč to chce vědět"
Rose: „ ahaaaa už chápu jo jedeme někam"
Bucky: „ výš říkal jsem Tonymu že by bylo dobré kdybych šel s vámi ale on my řekl že to zvládnete"
Rose: „ má pravdu zvládneme to nemusíš se bát" chtěl něco říct ale přerušila ho F.R.Y.D.A.I.
F.R.Y.D.A.I.: „ slečno Rose, pane Barnesi. Slečna Maximoff vás volá na oběd"
Rose: „ řekni že tam za chvíli budeme"
F.R.Y.D.A.I.: „ už se stalo" vztali jsme a šli ke dveřím Bucky my je otevřel a nechal mě jít jako první. Je opravdový příklad toho že gentlemani ještě nevymřeli. Došli jsme a všichni už tam byli. Po jídle jsme s Tonym vyrazili na cestu.
Rose: „ tak kam máme namířeno"? Tony se jenom pousmál a vyjel z města.
Tony: „ uvidíš nech se překvapit"
Rose: „ fajn" řekla jsem ironicky.
Tony: „ hele pojedeme ještě hodinu a půl tak toho nech" po cestě jsme si povídali ale najednou jsme zastavili. Když jsem vykoukla z okna stáli jsme u nějakého domu. Byl už starý. Vystoupili jsme z auta a já se jenom zmateně koukla na Tonyho.
Tony: „ vítej doma"
Rose: „ počkat tohle je náš starý dům"? Jen kývl a šli jsme dovnitř. Procházela jsem si to tam a Tony byl mezitím v obýváku. Když jsem za ním došla stál u krbu a měl v rukou fotky. Stála jsem vedle něho.
Tony: „ vzpomínáš si na ten den"?
Rose: „ myslím že jo. Bylo ti 9 a mě 17. Ten den se konala pouť a ty jsi mě donutil jít na horskou dráhu a potom jak to ukončilo jsem se z ní pozvracela" když jsem to dořekla rozzářili se mu oči.
Tony: „ vzpoměla sis" byla jsem šťastná ale přišlo to čeho jsem se nejvíce obávala. Začala jsem se chytat za hlavu a brečet. Po chvíli jsem to nevydržela a bolestí jsem padla na kolena. Tony byl hodně vyděšený ale hned my šel pomoct. Vzpomínky se my vraceli a to jak my masíroval spánek mě po chvíli uklidnilo a byla jsem v pohodě. Vzal mě do náruče a odnesl do auto poté mám tmu.